Jak moc jsme náchylní k promiskuitě?

Jak moc jsme náchylní k promiskuitě?

„Prý jsme jako Češi jedni z nejvíce tolerantních.“

Nežijeme v Sodomě ani Gomoře. I když by to tak podle titulků v novinách mohlo někdy vypadat. Jenže zdání klame.

Ačkoli se píše, že jsme každým rokem promiskuitnější a promiskuitnější, že mladí lidé nemají žádné zábrany a ti starší je ztrácejí a že počet nevěrníků strmě roste, není to tak. Ve skutečnosti stagnujeme. Nejnovější výzkum sexuálního chování dokazuje, že sexu i sexuálních partnerů máme přinejmenším posledních dvacet let v průměru pořád stejně.

Tolerantní k nevěrám

Výsledky rozsáhlého výzkumu sexuálního chování, který probíhal loni v prosinci, před časem zveřejnili odborníci ze Sexuologického ústavu 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Jeden z autorů výzkumu, sexuolog Petr Weiss, k tomu uvedl: „Neklesá věk prvního styku, nestoupá počet sexuálních partnerů, tedy promiskuita, a to přesto, že média se nám to posledních dvacet let tvrdošíjně snaží vnutit.“ Důvodem je podle něho rostoucí odpovědnost mladých lidí v oblasti sexuálního chování. „Dnes jim zkrátka stojí za to, aby si dávali pozor, aby se nemuseli ženit a vdávat příliš brzo, aby mohli využít své mládí k cestování, ke studiu, k zahájení profesionální kariéry.

Proto stoupá počet Češek a Čechů používajících účinnou antikoncepci, proto klesá i počet interrupcí.“ Podle nasbíraných dat mají české ženy první pohlavní styk průměrně v osmnácti letech, muži o pár měsíců dřív. Téměř v polovině případů si páry pro tuto příležitost vyberou místo v přírodě. Stále přitom platí statistika, že muži mají v životě téměř dvakrát více sexuálních partnerek než ženy partnerů.

Podle aktuálního šetření průměrně 9,4, ženy v průměru kolem pěti. Výzkum odhalil také pozitivní trend, co se týká manželské věrnosti. Zatímco před deseti lety přiznávaly nevěru dvě třetiny mužů a polovina žen, loni to byla jen polovina mužů a třetina žen. Podle Weisse promiskuita dokonce mírně klesá, což potvrzuje i klesající údaj o počtu milenců či milenek za poslední rok. Češi patří k nejtolerantnějším na světě také ohledně homosexuality či interrupcí.

Určitý nárůst byl zaznamenán v oblasti sexuálních poruch. Jako nejčastější dnes muži uvádějí potíže se ztopořením penisu. Proti tomu ženy mají nejčastěji problémy s nedostatečnou lubrikací (zvlhčením), s bolestivostí při pohlavním styku a s nedostatkem sexuální potřeby. Téměř čtvrtina žen uvedla, že nikdy neprožila vaginální orgasmus. Další ženy zažívají vaginální orgasmus v méně než čtvrtině souloží.

U žen byl ve výzkumu zjišťován také názor na vliv délky penisu na ženský orgasmus. Bezmála polovina žen uvedla, že nemá možnost srovnání. Dalších 26 procent žen nevidí rozdíl mezi partnery s různou délkou penisu. Ukázalo se také, že téměř čtvrtina žen má ve zvyku orgasmus předstírat. Muži prý zase notně nadsazují, když mluví o své sexuální výdrži. Výzkum sexuálního chování se koná pravidelně po pěti letech od roku 1993. Průzkumníci se dotazovali dvou tisíc lidí starších patnácti let.

Kam ten svět spěje?

Co se změnilo, není sexuální aktivita, ale postoj k sexu. O sexu se více mluví, více píše a lidé jsou vůči sexuálním tématům otevřenější. To znamená, že sex nepovažují za sprosté slovo a nehroutí se, když ho někdo vysloví. Co se týče sexu, je otázka Kam ten svět spěje? irelevantní. Pravděpodobně na tom jsme s promiskuitou v průměru plus mínus stejně déle než posledních dvacet let. Naši předkové nebyli žádní světci a my nejsme žádní zhýralci.

Dokazují to nejen současné vědecké studie a výzkumy, ale především historické prameny včetně životopisů, autentických deníků a krásné literatury. Existují sice promiskuitnější a méně promiskuitní období v dějinách lidstva a také promiskuitnější a méně promiskuitní společnosti, ovšem podle vědce Matta Ridleyho to nesouvisí s lidskými pudy, ale se stavem společnosti a mírou blahobytu. Pudy jako takové se příliš nemění.

Na promiskuitu i monogamii mají velký vliv okolnosti. „Čím méně času člověk musí pracovat, tím více času mu zbývá na sex,“ vysvětluje. „Proto jsou všechny tradiční pastevecké společnosti mnohem více polygamní než lovecké. Lov vyžaduje podstatně větší úsilí a bere daleko více sil než hlídání stáda krav. Promiskuita je pro lovce nevýhodná. Nemůže si ji dovolit. Jednak kvůli času, jednak nemůže plýtvat silami, a jednak proto, že kdyby vlivem promiskuitního chování zplodil další potomky, nedokázal by je všechny uživit.

Nelze ale říct, že by se pastevec a lovec v základních pudech lišili. Dnešní zlatá mládež pořádá divoké mejdany na jachtách, protože na ně má čas. Blahobyt a nicnedělání přejí polygamii, oproti tomu desetihodinová pracovní doba nahrává spíše sexuálně uměřenému chování.“ Zaneprázdnění lidé sice také mívají milenky a milence a nebývají striktně monogamní, ale nestřídají je obvykle jako na běžícím pásu. Zejména mají-li rodinu, musí se také někdy věnovat jí.

Na velikosti záleží

Bioložka Olivia Judson, která se zabývá mimo jiné genetikou a jejím vlivem na sexuální chování živočichů, také na základě svých výzkumů a dlouholetého studia potvrzuje, že ačkoli nejsme celkově monogamní, o promiskuitě ve velkém se hovořit nedá. „Jakožto druh nemůže být člověk popsán jako výlučně monogamní, což dosvědčují rozvodovost a mimomanželské aféry,“ vysvětluje. „Lidé však nejsou ani divoce promiskuitní.

Někteří jsou po celý život věrní jedinému partnerovi, málo z lidí má například tisíce sexuálních partnerů, nebo to aspoň málo z nich připouští. Ba co více, podle několika indicií je lidstvo jako celek až na vrcholu stupnice monogamie. Za prvé si vezměme fyzické rozdíly mezi muži a ženami.

U monogamních druhů jsou samci a samice většinou zhruba téže velikosti; u druhů, kde velcí samci ovládají harémy, bývají samci mnohem větší než samice. Dospělí samci rypouše sloního jsou vždy dvakrát delší než dospělé samice a mohou být až desetkrát těžší. Dospělí samci gorily obecné jsou zásadně dvakrát těžší než samice. Muži bývají oproti tomu jen o něco málo větší než ženy a značná část žen je dokonce větších než muži.“

Život v celibátu

>> Opakem promiskuity je celibát, který provází lidstvo tisíce let. Vždy byl považován za symbol čistoty. Sexuálně „čisté“ musely být především dívky a mladé ženy, protože právě ony velmi často sloužily v chrámech bohům.

>> Leonardo da Vinci se životem v celibátu snažil zastřít svoji homosexualitu, která byla v době, kdy žil, nejen odsuzovaná, ale i přísně trestaná. Da Vinci proto pohlavní styk veřejně odsoudil jako „něco tak nechutného, že by lidstvo brzy vymřelo, kdyby se nejednalo o tradiční zvyk a nezapojovaly se do něho hezké tváře a smyslové dispozice“. Nabádal ostatní, aby se vyhýbali smyslnosti, protože „ten, kdo neomezuje svůj chtíč, staví se naroveň se zvířaty“.

>> Honoré de Balzac se sice ženám nevyhýbal a nebyl to rozhodně žádný svatoušek, ale tvrdil, že milování se ženou a myšlenky na pohlavní akt člověka jenom rozptylují a berou mu energii. Po milování si prý pokaždé nešťastně posteskl: „Odchází zase jeden román!“

>> Vědec Isaac Newton se poprvé zamiloval po čtyřicítce do skoro o dvacet let mladší matematičky a prožil s ní platonickou, ale vášnivou lásku. Když láska skončila, zhroutil se a slíbil si, že žádnou jinou ženu si nepustí do života.

Celibát dobrovolně dodržují a odnepaměti dodržovali také mnozí sportovci. Někteří se vyhýbají sexu, aby nepřišli o své síly, které jsou ke každému výkonu potřeba, jiní doufají, že to v nich vyvolá frustraci a agresivitu, což se má příznivě projevit na jejich výkonu.