Milý, promiň, svatba se nekoná!

Milý, promiň, svatba se nekoná!

„Už tři roky jsem mohla být vdaná zámecká paní.“

Měla jsem si vzít báječného britského šlechtice se vším, co k němu patří. Zámek, peníze, high society... Neudělala jsem to.

Stalo se to v taxíku. Jely jsme z jakési charitativní akce. Kamarádka Julie byla celý den zamlklá, až v tom taxíku z ní vypadlo, o co jde: „Zrušila jsem svatbu,“ pošeptala mi do ucha se slzami v očích. „Patrik prostě není ten pravý.“  To bylo pět týdnů před mojí plánovanou svatbou. Měla být velkolepá, okázalá a luxusní. Už dřív jsem si uvědomovala, že jsem se dostala do pasti. Nevěděla jsem ale, jak z ní ven. Až Julie mi ukázala, že existuje způsob...

Sama v cizím městě

Do Londýna jsem přijela pracovat. Moravská PR agentura mi nabídla díky mým jazykovým znalostem a sklonu k poctivému workoholismu místo na britské centrále. Moje první cesta do světa... Henriho jsem potkala, jak jinak, právě tam. Nadřízený. Cítila jsem, že je ze mě paf. Za tři týdny jsem našla na stole kytici nádherných růží a pozvánku na večeři. Henri byl neuvěřitelně milý. O sedm let starší než já. Suchý britský humor. Inteligentní. A korektní. Ten večer nic nebylo. Jen večeře a polibek na tvář na rozloučenou.

Když se pak lehce dotkl mé ruky, cítila jsem, jak se mu potí dlaně. Občas jsme si vyšli, bylo to celkem fajn. Pak jsme spolu začali chodit. A spát. Vyznal mi lásku. Takovým mile staromódním způsobem, připadalo mi tehdy. Sex celkem ušel. Henri byl citlivý milenec. Ale nevoněl mi. Ano, byl vždy vymydlený a parfém používal hezký, ale pod tím vším je vždy něco, co považuji teď, s odstupem času, za důležité. Osobní vůně. To, jak opravdu voní tělo, dech... Můj rozum rozhodl, že to budu ignorovat.

Najednou jsem nebyla v Londýně sama. Měla jsem muže, který mě vodil na luxusní večeře, muže, se kterým jsem si mohla příjemně popovídat, spolehlivého a milého. Muže, který měl, jak se ukázalo, slušný majetek, dobrou práci a modrou krev. Jako mladá holka jsem ráda čítávala červenou knihovnu. Vždycky takhle nějak začínaly – chudá holka potká šlechtice a pak žijí šťastně až do smrti...

Po pár měsících mě Henri představil rodičům. Měli ohromné sídlo, v mých očích spíš zámeček, asi hodinku cesty od Londýna. Bála jsem se, jak mě, holku ze střední třídy, přijmou, ale jak se ukázalo, „no problem“. Sir a Lady. Korektní starouškové milující klid a svůj čaj o páté. Možná se jim líbila moje slovanská vřelost, nevím, od puberty mi všichni říkají, že jsem krásná. Něco na tom asi bude, vyhrála jsem kdysi okresní kolo miss, na které mě přihlásila kamarádka. Dál už jsem pak jít nechtěla. Nejsem pro tohle se svou introvertní povahou ten pravý typ. Moravská selka dobývá svět, honily se mi tehdy na tom zámku hlavou legrační úvahy...

Od „ano“ k „ne“

Henri byl velmi milý, ale moje srdce ho nechtělo. Bylo mi líto ho opustit. Celé dva roky... Náš vztah se přehoupl do kategorie „vážných známostí“. Během každé večeře nebo cesty jsem se třásla jako osika, že mě požádá o ruku. Nakonec se to stalo v Rakousku, kam jsme si vyjeli na lyže. Padl přede mnou na kolena a vyndal drahý briliantový zásnubní prsten. Zeptal se mě, jestli si ho vezmu za muže. Scéna jako vystřižená z romantického filmu, ale já cítila jen to, že mi je trapně a že to tak vůbec nechci.

Vlastně jsem si s ním už tolikrát chtěla promluvit, že bychom mohli být raději přátelé než milenci, ale nikdy jsem nenašla sílu to udělat. Ani v momentě, kdy přede mnou klečel, jsem to nedokázala. Ta naděje v jeho očích, ta láska... Jako ve snu jsem řekla „ano“ a zpečetila tak svůj další osud. Telefonáty, šampaňské, oznámení v novinách, přípravy na svatbu. Všichni nám gratulovali. A já pořád čekala, že se něco změní. Že začnu být šťastná. Jenže místo toho jsem byla čím dál smutnější.

Vše mělo proběhnout v Praze. Henri zařídil pronájem ohromného renesančního sálu na Malé Straně s obřími lustry a nástropními freskami. Cítila jsem, že to bude spíš okázalá show než spojení dvou srdcí. V Londýně jsem si koupila svatební šaty, ty první, které mi přišly pod ruku. Když jsem vytahovala kreditku, abych je zaplatila, nebyly žádné slzy, šampaňské, a hlavně žádná dojatá maminka, která je pyšná na svoji holčičku. Jen divný pocit, že žiju jakýsi cizí příběh.

Úzkost, smutek a nespavost byly u mě na denním pořádku. Předtím jsem nikdy taková nebývala. Kolegyně z firmy mě utěšovaly, že to je jen nervozita z chystané svatby, stěhování a stres v práci, jenže já v hloubi duše věděla, že příčina je někde jinde. Když mi tehdy v tom taxíku Julie pošeptala své tajemství, došlo mi, že můžu udělat to samé. Svatbu zrušit. Věděla jsem, že je to hrozné, ale že to musím udělat. Po svatbě už bude pozdě. Doma jsem hned po příjezdu odchytla Henriho a vysoukala ze sebe, že si ho nemůžu vzít. Samozřejmě že jsem se u toho rozbrečela.

Nejhorší na tom bylo, že se nezlobil. Nekřičel ani mě nepřemlouval. Jen byl smutný a jeho oči byly ještě více psí. Tu noc jsme spolu usínali v novém domě, na nové posteli, v objetí. Oba v slzách. Druhý den to volal rodičům. Řekli mi jen, ať si to ještě rozmyslím. Byli pořád tak milí! Nikdy jsem necítila větší výčitky... Rozeslali jsme e-maily všem svatebčanům, že svatba nebude. Zůstala jsem sama, protože všichni lidé, se kterými jsme se v Londýně stýkali, byli jeho přátelé.

Volala jsem samozřejmě vše domů. Tatínek mi řekl, že musím poslouchat srdce. Mámě to bylo líto, bylo jí líto jeho rodičů a trapné společenské situace, do které jsem všechny dostala. Moje starší vdaná sestra mi řekla, že je na mě pyšná a že mi Henri jednoho dne za mé rozhodnutí poděkuje. Mladší sestra, taky vdaná, mi říkala, že jsem blázen, který má  o manželství přehnaně romantické představy. Moje dvě kamarádky se shodly, že jsem udělala tu největší blbost v životě.

Vybojovala jsem si to!

Dnes, o tři roky později, jsem o trochu moudřejší. Vím, že tehdy byla chyba spíš ve mně než v něm. To, že mi nevoněl, byl  sice fakt, který by se nikdy v začínajícím vztahu neměl ignorovat. Ale byla tu ještě jedna věc – byla jsem tehdy neúplná a příliš přizpůsobivá. Vstoupila jsem do jeho příběhu, a ztratila svůj vlastní. Jako Julia Roberts ve filmu Nevěsta na útěku – nikdy nevěděla, jak si udělat vajíčka. Vždycky si je dávala tak, jako její přítel. Já dělala to samé.

Henri vybíral restaurace, do kterých jsme chodili, a lidi, se kterými jsme se stýkali. Nechodil do klubů, tak já také ne. Přebírala jsem jeho názory a tvarovala se podle něj. A tím ztratila kontakt se sebou. Když chce mít člověk kvalitní vztah, když chce být něčí drahou polovičkou, musí být nejdříve sám úplný. To jsem se teprve musela naučit. Začala jsem žít po svém. Zkoušela jsem jiné restaurace, chodila do klubů, vylezla jsem na Machu Picchu, zaplavala si v hlubokých cenotech v Mexiku a v tyrkysovém moři na Bali.

Potkala jsem úžasné lidi, kteří se stali mými přáteli. Zamilovala jsem se do Londýna. Do mého Londýna. Mám přítele, který sice nemá zámek ani modrou krev, ale voní mi jako nikdo...

S Henrim jsme přátelé, pořád ale cítím vinu. Měla jsem mu vše říci hned na začátku. Jenže tehdy jsem to neuměla. Občas ve mně zahlodá červíček „Co kdybych si ho tehdy jen byla bývala...“ Vím ale, že by to nebyla dobrá volba. Nikdy si nevezmu nikoho, komu se nebudu moci s čistým srdcem podívat do očí a říct: „Dokud nás smrt nerozdělí.“