Už toho mám dost,“ prohlásila paní Anna značně otráveně.
„To já nikdy,“ ušklíbla se paní Marie a na půvabném kulatém obličeji se mihl pobavený úsměv.
„Myslíš někdy na něco jiného?“ popíchla ji paní Anna. „Léto na kahánku, večery jsou jako stvořené pro trochu něhy, děti jsme poslaly k moři a naši chlapi stejně kecají do půlnoci v hospodě.“
„Svatá pravda,“ přitakala paní Věra. „Když dostanu svrbění, chlap není po ruce. Přiloudá se, smrdí pivem, zaleze do pelechu á chrní. Měly bychom s tím něco udělat. Nejlepší by bylo zavřít hospodu.“
„A tahaly bychom s nákupem flašky piva navíc,“ odsekla Anna. „Znám lepší řešení, Pořádně se svým mužským pomstíme. Najdeme si milence“
„To by brzy prasklo,“ strachovala se Marie, měla v tom směru zkušenosti a od záletů ji odrazovala manželova pádná ruka. Přesto ji nápad zaujal. „Jedině snad… na jednu noc. Nic závazného. Žádná hra na city, jenom pořádná šoustačka.“
„Tak jsem to myslela,“ vysvětlovala Anna.
„Holky,“ vydechla Věra. „U báby Čápové jsou na prázdninách tři vnuci. Jsou to zdatní mládenci, holky ze vsi na nich můžou nechat oči. Za pár dnů odjedou, takže nenastanou komplikace, kdyby se některý trochu zamiloval. Určitě si to rádi rozdají se zkušenými ženskými. Máme čurinky dobře vyjeté, můžeme je něco naučit. V sobotu bychom to mohly zkusit, chlapi dřepí u piva dlouho přes půlnoc. Problém je v tom, kam je vezmeme.“
„Paní Janoušková mi svěřila klíče od chalupy,“ řekla Anna. „Odletěla někam do Afriky a vrátí se až na podzim. Kdo to s těmi kluky domluví?“ „Já,“ ozvala se Věra.
„Pořádně si zamrdáme,“ uzavřela Marie. „Už to potřebuju jako prase drbání. Někdy mám pocit, že mi v kundičce lezou mravenci. Ale pusy na zámek!“
Paní Věra naslouchala klábosení babky Čápové skoro hodinu, než zahlédla na dvoře jednoho z bratří. Zvedla se s výmluvou, že musí připravit večeři. Jen za sebou zavřela dveře, nasadila líbezný úsměv a vypjala poprsí.
„Slyšela jsem, že jsi šikovný,“ spustila hedvábně. „Povídala mi Sýkorová, že hlídá chalupu Janouškové. Kape tam vodovod. Dokážete ho opravit“
„Vodovod?“ opakoval Ivan trochu nechápavě, ale záhy se mu rozsvítilo a nadšeně přitakal.
„V sobotu večer, jo?“ pokračovala paní Věra. „Hned po setmění. A přijďte všichni, sám bys na to nestačil. Babičce nic neříkej, myslela by si kdoví co.“
Ivan věděl, že si na manželskou věrnost příliš nepotrpí, vždycky se mu líbila. S pohledem upřeným na vypjatá ňadra se zeptal: „Máme si vzít vercajk?“
„Jenom ten nezbytný,“ odpověděla paní Věra a významně přivřela jedno oko. „A hele, ticho po pěšině, rozumíš? Všechno zůstane mezi námi!“
Sotva se setmělo, sešly se na návsi a vloudily se do chalupy paní Janouškové. Postavily se k oknu a netrpělivě vyhlížely. „Holky, píča mě pálí jako za svobodna,“ prohodila Marie. „Mně pálí stále,“ podotkla Anna a neodolala, vykasala si sukni a zastrčila ruku mezi stehna.
“Je tam?“ otázala se Věra s bezelstným výrazem.
„Otevřená jako vrata od stodoly. Už jdou! Chytří kloučci, vzali to zadem.“ A spěchala ke dveřím.
„Tak nás tady máte,“ řekl Ivan, když vstoupil do světnice. Pohlédl ke dřezu. „Vodovod nekape.“
„Ale my tečeme,“ přiznala Anna rozverně. „Máte připravený vercajk?“
„Což o to,“ prohodil Michal a zálibně si prohlížel trojlístek žen, jako kdyby je viděl poprvé. „Ale kam s ním?“
„To bys měl vědět,“ sjela ho Anna. „Ukažte vercajk!“ „Napřed vy,“ zasáhl Ota, jemuž došlo, že se žádné dlouhé předehry konat nebudou, ženské jsou divé do šoustání a nehodlají marnit čas. „Ukažte kozy!“
„Nebuď vulgární,“ napomenula ho paní Věra.
„Pardon, dámy,“ řekl Ota. „Buďte od té dobroty a odhalte svoje rozkošné prsy. Celý den jsme se dohadovali, která z vás je má větší.“
„Jak jste věděli, že tady budeme zrovna my?“ dotazovala se podezíravě Anna a sekla po Věře zlým pohledem.
„Napadlo nás to,“ řekl Ivan. „Často vás vidíme pohromadě. Že si nás nepozvala jen paní Věra, to bylo jasné.“
„Zvládla by vás,“ usekla Anna, neváhala a rozepnula si halenku. Vyvalily se široké, těžké pecny: Na pravém pulsovala modravá žilka.
Věra ji rychle napodobila. Její ňadra byla menší, ale pěkně kulaťoučká, s rozměrnými bradavkami. Marie si vzala šaty. Okamžik váhala, načež je přetáhla přes hlavu a dlaněmi si pozvedla poněkud poklesávající prsy s bradavkami šilhajícími do stran. Vzápětí se široce rozkročila, aby dala vyniknout kundě, kterou si odpoledne pečlivě vyholila, chtěla vzbudit pozornost mládenců a závist kamarádek.
„Co tomu poví tvůj starý?“ neodpustila si Anna, hrdá na svůj bujně zarostlý klín.
„Ten si mě už neprohlíží,“ namítla Marie. „Když na mne jednou za uherský rok vleze, tak potmě, stydí se za pivní mozol, který má místo břicha.“
Věra se do rozhovoru nezapojila. Shodila sukni, kalhotky si nevzala, na tom se domluvily, a dováděla si v kundě prstem. Mlčky, se zavřenýma očima a špičkou jazyka mezi rty.
„Vy ale máte stehna,“ ocenil Ivan Anninu postavu, když také odhodila sukni. „Ted’ chceme vidět váš vercajk,“ odbyla ho. „Abychom se nenapálily.“ V několika vteřinách stálo proti sobě šest nahých těl. Ivan jako první překonal náhlé rozpaky. Popadl Anniny kozy, ta se zmocnila jeho vzhůru trčícího ptáka.
,Máš ho jako kládu,“ polichotila, ačkoli jich v sobě měla ne, přeberné množství a nikdy mezi nimi nepozorovala podstatné rozdíly. Hlavně když stál a dlouho vydržel.
Michal se přitočil k Marii. Jednou rukou rozvíral holou kundu, druhou svíral macatý zadek. Paní Věra klesla na kolena, popadla Otova ptáka oběma rukama a začala ho olizovat.
Ivan dotlačil Annu ke starodávnému otomanu a rázně jí povalil, až pera zapraskala. „Roztáhněte stehna! Víc! To už je lepší. Těšíte se?“
„Nemluv, vlez na mne a začni mě šoustat,“ pobídla ho nečekaně měkce, většinou mluvila, jako kdyby vydávala příkazy. Roztáhl jí kundu a zkoumavě si ji prohlížel. „Ta už má něco za sebou,“ prohodil uznale.
„Naznačuješ, že je opotřebovaná?“ durdila se Anna a potlačovala smích, takové silácké chování se k sotva dvacetiletému Ivanovi nehodilo, pochopila, že je přece jenom trochu zmatený , a zaskočený.
„Opotřebovaná není, ale dobře zajetá,“ řekl Ivan a zabořil obličej do jejího klína.
Michal se rozhlížel, kam s Marií, která svírala jeho ztopořeného ptáka, jako kdyby ho nikdy nechtěla pustit. Odtáhl od kamen širokou lavici. „Lehněte si!“
Uložila svoje statné tělo, zadek se na lavici celý nevešel, bylo to maličko nepohodlné. Patami se opřela o podlahu a svěsila ruce, aby vynikly ňadra, břicho a klín. Michal ji tiskl a olizoval kozy, svíral v zubech ztuhlé bradavky, dolehl na ni a poněkud neobratně se pokusil vniknout do zátoky blaženosti. Pomohla mu rukou a okamžitě začala důrazně přirážet.
Ota osvobodil ptáka z Věřiných úst, také poklekl a zdárně proklál kadeřavou houštinku. Šukali vkleče, přitahoval ji k sobě za zadek, ona mu čechrala vlasy, rejdila mu jazykem v ústech a přirážela spíš kozami než pánví.
Světnicí znělo vrzání per v otomanu, mlaskavé zvuky, sykání, oddechování, Mariino občasné zasmání a Annino ryčné pobízení, zase už panovačné a dožadující se tvrdšího obdělávání.
„Jak se cítíte, děvčata?“ zajímala se Marie.
Jako v nebíčku,“ odpověděla Anna. „Ber mě víc, Ivánku! Vytáhni se! Nešetři se! Moje píča něco snese. Takovému samečkovi jsem už nedržela celé roky, potřebuju si toho užít!“
Bratři se činili. Zralá těla jim vyhovovala, snad i mírně přezrálá, ale zkušenost, dychtivost a nesmírná vstřícnost vdaných žen je rozpalovala. Ota opustil Věřinu kundu ve chvíli, kdy prahla po obdarování, nešetrně ji převrátil na břicho, až prsy pleskly o podlahu, dolehl na bělostné pozadí a začal ji šoustat zezadu. Slastně zaúpěla, bylo to pro ni něco nového, manžela to nikdy nenapadlo, naposled jí to tak dělal jeden voják ještě za svobodna.
První se udělal Ivan, paní Anna nasadila strhující rytmus, vychutnala si spalující žár ve svém nitru a laskavě pohladila jeho tvář. Bratři ho zanedlouho napodobili.
„Půjč mi Otu, Věruško,“ zakřičela Anna. „Ivan je náramný pašák, ale změna je život.“
„Sakra, ty vaše kozy mě rajcují,“ řekl Ota, když dolehl na její uvolněné tělo a posouval se výš, třel se ptákem o její břicho a kolenem dorážel na kundu. Pochopila, stiskla prsy k sobě a obemkla jeho ptáka. Při každém protažení políbila hrot. Netušila, že právě tak si počínala její sedmnáctiletá dcera přes několika týdny u rybníka, když Otovi nemohla z technických důvodů poskytnout jiné potěšení.
„Chci ho do pusy,“ žadonila Marie, kterou Ivan horečnatě osahával, přejížděl ukazováčkem ve faldících na břiše a cucal bradavku.
„Jak račte, milostivá. Ale nekousat!“
Michal tvrdě šukal Věru na podlaze. Zvedla nohy ke stropu, držela se za kotníky, kolébala se a vřískala jako pominutá. „Neřve,“ napomenula ji Anna zlostně. „Nebo tě v hospodě uslyší tvůj Pepánek a budeme mít po zábavě.“ „Když on mi to dělá tak krásně,“ bránila se Věra. „Líbej ji, Michale,“ našla Anna řešení.
Nakonec se slezli na podlaze všichni. Převalovali se po sobě, ženské se sápaly po ptácích rukama i ústy, bratři muchlovali prsy a zadky, stehna a klíny. Skončili v původní sestavě. Anna povalila již trochu znaveného Ivana a drtila ho vahou svých pětaosmdesáti kilogramů, Michal lízal kundu Marii a Věra, ležící na boku, tichounce kvílela, když jí Ota protahoval ptáka mezi stehny a kundu zkoumal prsty.
„Takhle jsem si ještě nikdy neužila,“ připustila Marie, když ji Michal znovu šukal v klasické poloze.
„My také ne,“ řekl Ivan, lapající po dechu pod nehybnou Annou, které došly síly.
„Půlnoc minula,“ upozornila Marie o něco později. „Abychom pomalu končili.“
„Potřebuju si udělat ještě jedno číslo,“ prohlásil Michal. „Držte a důkladně přirážejte! Do té vaší pece by se dala zasadit májka a ještě by zbylo dost místa.“
„Vlez na mne,“ vyzvala ho Věra. „Půjčím ti svou píčinku.“ „Tu protáhnu já,“ pravil Ota, pozvedl jí stehno a pokusil se o tvrdou zteč, leč nebylo to ono, ačkoli Věra dělala všechno možné, aby ho povzbudila.
„Co takhle příští sobotu?“ přišel s návrhem Ivan, sedící vedle Anny a pohrávající si s bradavkou, ztrácející tuhost.
„Na to zapomeň,“ pronesla Anna rozhodně. „Užili jste si, my také, ale žádné pokračování nebude.“
Marie sotva slyšitelně dodala: „Možná.“
Nezapomínejte, že máme rodiny. Nemůžeme riskovat žádnou ostudu,“ argumentovala Anna. „Vesnice je plná mladých děvčat, snadno si najdete náhradu. My to máme obtížnější.“ „Právě proto,“ řekl Michal. „Žebrat nebudeme, ale pamatujte, že jsme k mání. Stačí slovíčko. Co slovíčko! Mrknutí!
„Když Anna mluvila o mladých děvčatech,“ poznamenala Marie, „ne abyste šoustali naše holky! Ty na to mají spoustu času.“ „To by nás ani nenapadlo,“ odpověděl Ivan licoměrně. Věra se naklonila k Otovi a zašeptala mu do ucha, večer v devět za naší zahradou.“
Bratři se oblékli a zmizeli ve tmě.
„Holky, svým chlapům jsme se nádherně pomstily,“ pronesla Anna, v podřepu si vytírající kundu. „Jenom škoda, že si to musíme nechat pro sebe. Bojím se, že na toho mého přijdou po návratu z hospody choutky. Nevím, jak ho zvládnu. Mám sklepeníčko celé bolavé a na koze cucflek jako lívanec.“
„Já mám pokousaný zadek,“ postěžovala si Věra. „A na břichu hned dva cucfleky. A další na krku! To je malér. Abych předstírala, že mě bolí v krku a nosila šátek.“
„Mě pálí v kundě, jako kdybych tam měla rozdrcené sklo,“ přišla se svou troškou do mlýna Marie. „Málo platné, máme svoje roky a schází nám pravidelný trénink. Dneska si ji zamknu na klíček.“
„Jedno obskočení ještě zvládneš,“ řekla Anna. „Jsme sice ojeté jako pneumatiky, ale přece se nenecháme odrovnat takovými mladíky!“
2024 ©