Přeji ti ty mrcho, at se ti narodí dítě bez ruk i nohou...

Dana pocházela z šesti sourozencu, vyrůstála na vesnici, matka celý život s otcem tvrdě pracovaly aby uživili šest hladových krku.Když byli témeř všichni plnoletí, otec zemřel na rakovinu, a matka žila sama, jen ty děti jí zůstaly,které víc jak radosti přidělavaly jen potíže.Synové hodně pili, byli to rváči a flákači, dcery byli pravým opakem , a přesto jedna z nich, tatínkové zlatíčko ta nejmladší, byla krapec jiná.Dana si udělala školu a začala pracovat jako servírka, kluci se za ní otáčeli, byla to nejhezčí holka vesnice.Matka neměla sílu zvládnout dům, hospodařství a neposlušné děti, a raděj den načla láhví nečeho trdého, kde do večera že ?

Dana se na to nemohla dívat, a domů se nevracela a raděj přespala u kamarádky,jednou přijel kluk z města a zavítal do hospody kde pracovala,byla to láska na první pohled, on chtěl jí ona jeho, po večerech se scházeli, často za ní jezdil.

Brzy na to jí požádal o ruku, souhlasila a byla ráda že vypadne z domu.

Matka jí štěstí nepřála, dcera se jí hodila, kdo jí bude příspívat na živobytí když odejde, a nikdo z šesti do práce nechodí, proklínala jí a hrubě urážela.Danu to mrzelo a přesto si Honzu vzala za manžela, v den svadby přijela matka a místo gratulace jí proklela " Přeji ti ty mrcho at se ti narodí dítě bez ruk a nohou ... " a odešla, opilá vulgarní.Honza Danu marně uklidnoval, byla z toho špatná.Žili se dobře, měli svuj byt, Honza i Dana chodili do práce a stále se milovali.

Po dvou letech otěhotněla, byla ráda že Honzovi porodí miminko, a hodně se na dítě oba těšili.

Zapoměla na slova své matky a užívala si těhotenství.Jednoho dne při vytíraní podlahy ošklivě upadla, začla krvácet a sanita jí odvezla do špitálu, kde se v ten den narodil syn Jakub, byla pod nárkozou syna neviděla, a po probuzení jí nebyl nikdo schopen říct o klukovi ani slovo, jen lítostivě všichni koukali.

Dana neštastná žadala si lékaře, který jí navštívil až večer a oznámil " Váš syn je těžce postižený, nemužete za ním ... a pokud budete chtít nemusíte si ho brát... " Dana vzpoměla na slova své matky a nenáviděla jí o to víc, chtěla syna vidět ,ale pustili jí k němu až za několik dní.

Honza jí psychicky držel, a oba se rozhodli že si nemocné dítě nechají a postarají o něj.Lehké to nebylo, když Danina matka viděla po třech letech vnuka, vyhkli jí slzičky a prosila dceru o odpuštění

" Danuško todle jsem nechtěla ... "

Bylo to těžké , a jak Dana tak Honza to zvládli bravurně, postarali se o nemocného syna, vychovali ho jak nejlépe uměli, a Jakub dokonce i udělal školu.Tento příběh se odehrál před 30 lety.Jakub je už dospělý ,ale bez rodiču se neobejde.

Obdiv muj mají všichni lidé  kterým se bohužel narodí nemocné dítě, a oni si ho i přesto nechají , vychovají a dají mu lásku.

Možná to byla jen náhoda , možná se proroctví vyplnilo jen bůh ví ,proto nikdy nemluv nic čeho by si mohl jednou litovat.A moc mě mrzí když lidé ,místo aby pochopili ,a vžili se do těžké role rodiču kteří se starají o nemocné dítě, tak se jim vysmívají.Jistě smát se je zdravé ,ale v některých případech by neuškodila tolerance a pochopení.

Člověk nemuže za to jak se narodí, a né všem bylo přáno, žijí s námi lidé s postižením , na některých je to znát na jiných ne, a proto budme ohleduplní a nesmějme se hloupě lidem ,kteří si v životě prošli věcmi o kterých se nám ani nezdá viz. Jakub