Říká se, že člověk musí zemřít proto, aby se mohl někde narodit znova.Proč zrovna tady a v tomto životě , bůh ví.
Každému je předem metrem vymeřeno a dáno , a proto je tomu tak.
Dobu se člověk nevybere stejně jako rodiče ...
Začnem tam kde to začalo, nový život , když se dítě narodí sudičky mu naloží do vínku své a po svém, někomu dají víc někomu málo !
Příběh ženy která se rozhodla napsat o svém životě krok za krokem.
Když jsem se narodila za okny hřmělo, byla krutá zima, všude sníh a náledí, a už dle toho se dalo předpokladat že i muj život bude hnusný jako za okny porodnice , kde jsem ležela napojená na přístrojích, abych přežila.Přežila vybojovala jsem si svůj život, a netušila co mě ještě čeká ,a jaký bude muj osud.Zpětně vzato byl krutý, dával i bral,položil né jednou na kolena a s pocitem že jsem měla tenkrát zemřít, mě provázel den za dnem už od dětství.
Všichni mě litovali " Božátko maličké ty jsis vytrpěla své .... " říkavala babička, všichni se o mě starali jak o panenku , celé dětství proležela po špitálech, a brala ho jako můj domov , a snila o tom, až budu veliká chci být také setřička a pomáhat druhým.Slzičky !
Zvykla jsem si na život v nemocnici, dívala se na lidi a jejich trápení, bolest, úzkost, slzy a beznaděj.
Stačilo jen se dívat, a celý jejich život se mi promítl jak na filmovém plátně.
Krásně jsem malovala a malovala obrazy které visí v nemocnicích snad dodnes, těšila svými obrázky lidi kteří viděli sůj život v černých barvách, " Máš talent " řeknul mi jednou jeden známý malíř a já začala malovat, a posílat mu své obrázky a on mě, a rázem jsem změnila svůj sen být sestřičkou ,a chtěla malovat pro lidi.Věnovala jsem se tomu léta, a prostudovala všechnu možnu literaturu o umění a malbě, bavilo mě to.Jednoho dne se vrátil dopis psaný mu zpět, a brzy na to jsem zjistila, že můj kamarád zemřel.
Tak to v životě chodí, jako dítě jsem hrozně snášela když někdo zemřel at to byl kamarád nebo někdo z rodiny , byli to kruté dny ..
Stejně jako den kdy jsem šla do školy, a bylo nám oznámeno , že naše spolužacka leží na jipce, chodila jsem za ní denně ,a nevěřila vlastním očím , jak hrozně nemoc člověka změní k nepoznaní, nemohli jsme dovnitř, jen skrze okno na ní hleděli a ona nás nevnímala, upadla do komatu,a pár dní na to zemřela, už jí nebylo pomoci, léčba nezabrala.Jak bych to ten den tušila, jdu chodbou kde bývalo vždy živo, bylo v ten den ticho, všichni ve třídách a naše třídní na mě " Pojd musím vám něco sdělit " a mě to bylo jasný.Spolužáci seděli , mlčeli a čekali až nám paní učitelka sdělí co se stalo, už při prvním slově se jí hlas chvěl , a slzy vyhrkli , a z třídy 9.B se rozléhal pláč všech těch kteří měli Lucku rádi.
Na škole visela černá vlajka , ten den jsme se neučili a loučili se s Luckou. Měla slavit své patnácté narozeniny, těšila se na střední , hodná a spokojená holka byla mrtvá.Čekala jsem na nárámek pletený takový ten z přátelství , já jí svůj dala den před tím než jí sanita odvezla v kritickém stavu do nemocnice, měla mi ho přinést druhý den ale už do školy nedorazila.Meningokok jí život zkrátil a vzal .
Častokrát jsem na ní vzpomínala se slzami v očích , na kamarádku která odešla, proč žila tak krátko, proč musela zemřít, proč věda nepokročila a není lék na vše.Smrt je krutá chodí bez pozvaní ,a bere ve chvílí kdy to čekáš nejmín.Když mi zemřel dědeček první i druhý , vídavala jsem je ve snech a měla pocit že se na mě dívají a říkají " To nedělej "
Když mi postupně odcházeli lidé které jsem měla ráda, začala jsem přemejšlet o smrti a životě, proč stále tu bylo to proč , těžko se člověk smiřuje se smrtí někoho blízkého, ano to bolí, hrozně to bolí, a říkáme si proč ona on ,proč ne ten šmejd od vedle který chodí denně po čtyrech, proč je osud tak nespravedlivý.Přála jsem si zemřít , říkala jsem denně v postýlce " Pane bože vem si mě"
Buh mé prosby nevyslyšel .Bůh ví z jakého důvodu , mě nechává žít .........
Jako dítě jsem byla strašně hodná, jako miminko jsem prý hrozně křičela , není divu, asi jsem si už jako malá uvědomovala co mě čeká, a musela to vykřičet.Byla sem drobounká, a museli mi davát transfúze ,abych měla dostatek červených krvinek , trpěla anemií ,a brala železo a mati mě nutila denně jíst červenou řepu " Ta je dobrá na krev " Nutila mě jíst , a já nemohla , oběd jsem jedla i celé odpoledne, a mati ztrácela trpělivost.Jíst budeš !!! Křičela na mě, a vlastně do těd mě nutí abych před ní snědla oběd " Ty se jednoho dne dojebeš ! " slychávám stále
Prostě jsem se musela nutit ,a přemáhat abych něco snědla, a těd žiju, si ve svém bytě podle sebe, a jím jak mám hlad, což nemám nikdy, až mi začne být zle od žaludku ,sním něco malého aby to přešlo a žiju dál, na kávě a cigaretách.
Hrozný co, ale nemám chut jíst.Anorexií netrpím , podvyživená už taky nejsem .............
Někdy jsou dny kdy jím normálně, ale zasádně nesnídám , ale správna životospráva asi vypadá jinak, ale i když sním málo, jím alespon zdravě.
Do svých pěti let si krom nemocnice nepamatuji vůbec nic , vidím jen ty pláště , setřičky které mi utírají slzičky , lidi kteří mě drží za ruku a uklidnují " Až budeš velká na nic se už nevzpomeneš " podotýkám mýlili se, já si pamatuji, i ty jejich tváře.Vidím chodby a sály dodnes ...
Vidím před očima mámu která má slzy v očích a odchází , slzičky mi nýní stekají po tváři, vidím sebe jako bych se dívala do zrcadla, málá hubená holčička pláče za maminkou která jí opuští a odchazí , sestra mě chytí za ruku a říká " Neplakej , přečtu ti pohádku "
" Nechciiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii pohádku" a utíkám do okna zamávat mamince , kterou nikde nevidím,vyhlížím jí každý den , návštěvy chodí , ale nikdo za mnou , pláču oči mám rudé
a příjde setra pojd pujdeš domů
" Vaši dceru nemůžeme operovat, objednejte si náhradní termín , v tomdle stavu se to nedá " a předávají mě mámě , která na mě vrhá pohledy ve stylu : Já bych tě přerazila.
Každý rok stejná situace, dlouhé cesty tam a zpátky ..........
Pochopila jsem že líp mi bude ve špitále, ale stejně to nešlo, a pokaždý jsem brečela ale už mimo, tak aby mě nikdo neviděl , uklidnila se a odešla na pokoj, psala si deníček a bylo mi smutno.
Narodila se sestřička , moment ani jeden jediný si nevybavím že jsem viděla máti s bríškem , todle ve svých vzpomínkách nemám, jen den kdy jsme jeli s tátou do porodnice, vyzvednout mámu s malou , sedla si dozadu ke mě , a já zírala na miminko, bylo krasný tak maličký a přitom největší z porodnice, doma ho položili na postel, a na okraji byli pěřiny aby se neskutálela " Hlídej jí " a odešla dělat palačinky , já si sedla a zírala na ní. .Mám sestřičku , a citíla zodpovědnost za ní .
Povídala jsem si s ní , ale něco se změnilo a okamžiky které mám vryty do paměti už jsou krapec jiné.Stojím s kočárkem před výlohou, ségru nesnaším , sklaní se k nám paní a rozjímá se nad mou sestřičkou a já hned na to jak odejde, začnu ségru štípat do nožičky, rozplakala se a máma vyletěla z obchodu " Proč pláče ? " nevím odpověděla jsem a dál huštala kočárek.
Ty vzpomínky mám jen dvě tuto a na den kdy ležela na přebalovacím pultě, máma odběhla a ona plakala a já jí dudlík nedala , a místo něj jsem jí dala facku.Bylo to miminko , moje malá setřička, a já byla na ní zlá.Kompenzovala jsem si skrze ní své pocity.Už tenkrát mi bylo jasné , že ona je miláčkem rodiny , kéžbych se nenarodila.
Debaty proč jsi mě chtěla, proč jsi ke mě taková a k ní jiná, proč si mě nebránila ... i po letech končí u sraček " Takhle nemluv "
Vzpomínám si když jsem asi ve školce na otázku koho máme nejraději odpověděla " Tatínka " máti mě málem ukamenovala, " Jak tatínka musíš říkat že oba dva stejně ! " vztekala se, a v duchu jsem si říkala : já nejsem jako ty když mi takto odpovídáš i na mou otázku koho máš radši, ale neodvážila jsem se jí to říci nahlas, proč taky debata s mati je vždycky o ničem, pokud s ní nesouhlasíš tak ani nemluv ,asi tak bych to podala.
S léty jsem ségru začala mít ráda , a došlo mi že ona za to nemuže, v dětsví jak jsme rostli jsme se div, nepozabíjeli to bylo pořád jen " nepřej si mě ! " řvala matka na mě
-
Pokračování příště
2024 ©