Střípky z mého života ...
Jako dítě,jsem mněla vše a co ne, jsem si vydupala,stejně jako tu panenku ve výloze.
Jaké bylo mé dětství,krásné a smutné zárověn,celý život plnit něčí ambice a idealy,sny a představy,život mít nalinkovaný,a nic nesmět,jen držet hubu a krok,za každou dvojku v žakovské knížce,výprask do fialova... přitom to byla dvojka - chválitebně,musela jsem poslouchat na slovíčko,žadné odmlouvaní... mněla jsem tvrdé dětství
Za zavřenými dveřmi vzpomínký při kterých,mi slzy stékají po tváři ... Venku, na návštěve, kdekoliv jinde, na veřejnosti rodinka jak z plagátu...
Víš co mám stále před očima,dům vysoko v horách ticho nikdo nikde,spím nahoře ve svém pokoji, a v tom začnou šlehat plameny.
Hořííí ... vstávam a tahám z postele o pět let mladší sestřičku,v hlavě jako by to bylo včera slyším jak puká rám a vše kolem něj,ona pláče a mně se třepou ruce .... otevírám okno to veliké okno,abych mohla skočit z něj dolu,mám strach z výšek,a přesto jsem to dokázala,stiskla jí pevně za ruku a skočili jsme obě najednou.... dům v plamenech a my dvě před ním,špinavé v pyžamkách uplakané držíci se tak pevně za ruce beznaděj,strach,pláč,zoufalství,křik,bolest
Tu noc jsme nespali,usnuli nad ránem svítalo,hrozná zima přitom bylo léto,spali v dřevárně na dřevech,třásly se zimou v očích slzičky,nikdo tam nebyl,byli jsme tam sami v tom hořícím domě a obrázek vryt do paměti navždy,jak stojíme před ním dům v plamenech a hoří ... mám pokračovat ?
Má sestra ke které sanita nestihla přijed včas , zemřela upadla do šoku když jsme usnuli na kouscích dřeva, a ráno už bylo pozdě.Má poslední vzpomínka na mou malou setřičku byla jak jsme stáli a byli rády že unikly z toho domu který byl v plamenech, byla popalená a usnula ale bohužel navždy ...........
2024 ©