Když se muž vrátí ze svých toulek

Když se muž vrátí ze svých toulek

„Jestli si myslí, že přijde s náhrdelníkem a bude vše odpuštěno, mýlí se.“

Muž opustí ženu kvůli milence. Když už se z toho vzpamatuje, on s prosíkem zaklepe na dveře...

Když si Alena čítávala v časopisech podobné příběhy, v duchu si říkala, že má štěstí. V osmiletém vztahu nikdy Martina nepodvedla a byla si téměř jistá, že ani on ji. Když se jim brzy po svatbě narodila Anička, byli oba v sedmém nebi. Ještě před dítětem toho spolu hodě zažili. Dvě cesty kolem světa. Roční stáž v Japonsku. Výzkumy na Aljašce. Stejná posedlost svou prací – mikrobiologií i cestováním.

Po porodu musela nechat výzkumů. Oba uznali, že bude pro Aničku lepší, když se změní v maminku na plný úvazek. Prima tři mateřské roky. Poslední byl ale divný. Podobal se typickému scénáři trojúhelníku muž-žena-milenka. Martin byl odtažitější, chodil pozdě domů, přibývalo přednášek na univerzitě, kde začal vyučovat, a služebních cest, z nichž se vracel zvláštně pozorný. Až moc. Méně sexu...

Její ženská intuice jí říkala, že něco nehraje, ale na to, aby mu slídila ve věcech, neměla povahu. Rozlouskla to až Anička. Vyhrabala mu bezelstně z tašky krabičku kondomů a přinesla ji do obýváku. Spolu doma nic takového nepoužívali... Martin musel s pravdou ven. Šok. Ano, má už přes rok milenku. Bude se k ní stěhovat. Vztah s ní, Alenou, a rodinný život ho prý poslední dobou vysával. Náboj se ztratil. Už ani práci nemají společnou.

Alena na mateřské ztratila nit nových světových výzkumů. Pochopila to tak, že se opotřebovala a okoukala. Nedalo jí to a zjistila si, kdo je ta žena. Facebook ledacos prozradí. Nějaká její část doufala, že bude třeba hloupá. Tak to přece v časopisech píší, ne? Manžel opouští svou inteligentní ženu s barmankou... Nebyla to barmanka, ale jeho sexy studentka. Nikolka. Čtyřiadvacet, tedy o jedenáct let mladší než ona.

Blond, inteligentní, krásná. Otevřená všemu novému. Tak se o ní vyjádřil. Prý vedle sebe potřebuje někoho, kdo má mladou duši. O Andulku se prý samozřejmě postará, jsou snad rozumní lidé, ne? Do týdne se odstěhoval. Neměla ve zvyku propadat hysterii, ale tehdy jí propadla.

Nejdříve přišel záchvat vzteku. Co si to dovoluje? K ní, ženě, která mu porodila krásné dítě, dělala léta krásný domov a byla věrná jako pes? Vztek vystřídala lítost. Volala mu o půlnoci. Bulela do telefonu. Připomínala mu všechno hezké, co spolu prožili. On byl chladný a rozhodnutý. A bláznivě zamilovaný do Nikolky...

Doba temna

Emoční přetlak. Četla tolik  moudrých knih o vztazích a „pravé“ lásce, jejichž autoři hlásali, jak jsou všichni lidé ve vztahu svobodní, nikdo nepatří nikomu. Když to všechno kdysi čítávala, souhlasně pokyvovala hlavou a říkala si, že kdyby ji její muž opustil, tak by ho s láskou pustila za jeho štěstím. Pravá  láska přece nesvazuje. Tehdy ovšem ještě netušila, co v ní je, když opravdu došlo na lámání chleba. Podle moudrých knih by teď měla Martinovi a Niki popřát, aby spolu byli šťastní.

Tak se to prý dělávalo ve starověkém Egyptě – když jeden partner opustil druhého s někým jiným, ten opuštěný musel jít a nahlas novému páru popřát štěstí. Partner, který odešel, zase popřál tomu opuštěnému, aby si brzy našel nového životního druha. Krásná utopie, moc si přála, aby to dokázala. Aby v sobě měla tolik moudrosti a dobrého myšlení.
Jenže jí to nešlo. Naopak v sobě objevila části duše temnější než peklo. Přála si, aby byl s Nikolkou nešťastný.

V noci se budila pláčem a žárlivostí. Někdy si dokonce představovala, jak ho ona vykopne. Nebo umře. Strašné myšlenky! Nenávist k ní střídala nenávist k němu a pak k sobě samé. Masochisticky si představovala, jak spolu souloží, zkoumají moře a smějí se. Stejně jako kdysi s ní. A to nejhorší – představovala si, jak spolu mají děti. Jak bude znovu u porodu. Šťastný. Na ni a Aničku úplně zapomene.

Myšlenkové peklo. Bolelo to moc. Rok. Vždycky, když přišel pro Aničku, sevřel ji smutek. Cítila se stará, pohaslá, zamindrákovaná a odložená. Měla tehdy dvě možnosti. Začít pít, zahořknout v negativním
světě ublížení, nebo udělat poslední pokus se z toho vyhrabat. Četla přece kdysi ty moudré knihy. A kde teda je ta její lepší část, která tehdy souhlasně přikyvovala? Začala ji hledat.

Žonglovala s myšlenkami. Kdykoli na ni zaútočily ty černé, řekla si nahlas: „STOP!“ Nenechala je, aby ji ovládly. Místo nich začala automaticky myslet na pravý opak. „Ať ho ta kráva opustí,“ říkaly ty černé. „Ať jsou oba spokojení,“ zatnula jim tipec a nastolila ihned
ty bílé. Zpočátku to byl jen mechanický postup. Nešlo jí to ze srdce. Časem ale zjistila, že přát to lepší, byť mechanicky, jí přináší paradoxně úlevu.

Pomalu se takhle dohrabala do fáze smíření. Dobrá, odešel za jinou.
To už se stalo v dějinách lidstva nesčetněkrát. To ale ještě neznamená, že ona je odepsaná. Určitě se najde někdo, kdo ji bude mít rád. Podívala se na sebe objektivním okem vědce, kterým koneckonců pořád byla. Je pořád ještě hezká. Chytrá a schopná. Skvělá máma. Je s ní sranda. Berte, nebo nechte být. On nechal být. Asi měl své důvody. Třeba je s Niki opravdu šťastnější. A tečka. Jde se dál. Nedržet nic, protože všechno stejně jednou pomine. Zmizí v čase.

Jakoby se zevnitř rozsvítila. Světlo v ní přilákalo první ctitele. Musela se smát, jak to funguje. Pár mindráků odpadlo. Dala se dohromady a cítila, že může zase volně dýchat. Představa jeho nového života jí už vlastně ani nestresovala. Byla svobodná. Ale byla to fuška. Temnorům v ní se dlouho nechtělo ven. Přála si každý den, aby byla šťastná. Aby i on byl šťastný, ať jsou vedle sebe, nebo ne. Měla ho pořád ráda i po tom všem. I když jí všichni říkali, že je padlá na hlavu a o něm zase že je grázl. Odpustila. Odpustila přetlak zlých myšlenek a nechala věci volně plynout.

Zpátky na začátek?

Časem viděla, že zatímco ona rozkvétá, jeho extáze opadá. Když chodil dřív pro Aničku, vůbec se nezdržoval. Teď si čím dál víc povídali. Po nějakém čase si dokonce povídali o Niki. Byla překvapená, jak moc to byla schopná pustit. Ptala se ho, jestli plánují s Nikolou rodinu. Bez ironie. Jen se zvědavostí. Koukal jak puk.

Cítila, že něco mezi ním a Niky nehraje. Zanedlouho se dozvěděla, že se rozešli. Našla si nějakého studenta a on byl z jejího mládí unavený. Také klasický trojúhelníkový scénář. Cítila, že ji chce zpátky. Nějaká část jejího ega, její maminka a kamarádky ječely  unisono: „Nikdy! Po tom, jak se zachoval... Udělá ti to zase... Nikdy nevstoupíš do jedné řeky!“

Jiná část její duše však byla jiného názoru. Světlo... Vše je pomíjivé
– láska, nenávist, hněv, celá magická hra života. Proč ji nehrát s gustem a radostí?

Měla ho ráda. Chyběl jí. Andulce taky. Neměla náladu hrát žádné hry. Když ji rozpačitě balil skoro jako na začátku, připadalo jí to roztomilé. Cítila, že moc dobře ví, s kým má tu čest. Se ženou, která přemohla temnotu. Věděla, že tohle je pravá magie – kydyby v temných myšlenkách zůstala, nikdy by necítila takový vnitřní klid jako teď.

A on by se nemohl vrátit. Věděla, že on teď neví, jak má začít. Vzala to do vlastních rukou. Když ve čtvrtek zvonil a šel pro Andulku, mrkla na něj a dala mu klíče. Sklopil oči i uši. Došlo mu, že má tu čest s tou nejúžasnější ženskou v galaxii.