Nevěra jinak

Nevěra jinak

„Holka, jsou to jen zprávy, tak proč se ti rozbušilo srdce?“

Jsou to jen slova. Žadné dotyky, žádný zakázaný sex. Přesto mohou změnit váš život. Esemesky.

Když jsem odpovídala na první Martinovu textovku, netušila jsem, do čeho se zapletu. Chtěl přece jen vědět, jestli se mi líbí dřevěné patio, které nám v domě minulý týden dělal. Odepsala jsem, že je moc hezké a že děkuju. Celých deset dní jsem ho vídala jen letmo, mezi prací a péčí o naše čtyřletá dvojčata. Byl vysoký, hezký, černovlasý sympaťák. Zhruba o deset let mladší než já pětatřicátnice...

Po minutě mobil zapípal znovu. ‚Ty jsi taky moc hezká.‘ Druhý den přišla další zpráva: ‚Jak se máš? Pořád tak hezká?‘ Odepsala jsem mu, ať to s tou ideou o mojí kráse nepřehání, že by mě měl vidět bez make-upu a v pyžamu. Napsal obratem zpátky: ‚Viděl jsem tě bez make-upu mockrát. To jsi ještě krásnější.‘ Zmocnilo se mě lehké vzrušení. Jedna moje polovina věděla, že teď je pravý čas to s ním utnout, ta druhá, toužící po pozornosti někoho, kdo do ní bude blázen, měla navrch.

V dalších dvou týdnech jsme si psali tak dvacet textovek denně. Od těch nevinných, co kdo dělá a jak se má, až po zprávičky, které zaváněly pořádným flirtem. Jednou jsem mu textovala o tom, že moje kamarádka měla aférku se svým šéfem. Odepsal: ‚Kdyby ses náhodou rozhodla něco podobného udělat taky, dej mě na seznam.‘ A já: ‚Nezavěšuj, jsi první v pořadí.‘ Ani tehdy jsem se ještě necítila blbě. Vůči sobě, ani vůči svému muži. Martin je kámoš na telefonu, nic víc. Sranda. Asi po dvou měsících kyberpingpongu jsem byla doma sama, Pavel byl v cizině na služebce a dvojčata ve školce.

Psala jsem mu, že se nudím a očekávala milou odpověď. Místo ní však přišel syrovější text: ‚Budu u tebe za dvacet minut. Dáme si čaj a hezky mi ho vykouříš.‘ Spadla mi čelist. Došlo mi, že jsem hrála nebezpečnou hru. Pokusila jsem se z ní narychlo vybruslit a napsala mu, že tohle je příliš a že to musíme skončit. Jeho textovky se změnily. Psal mi, že ví, že to chci, stejně jako on. Že jsem čubka, která neví, co chce. Vypnula jsem mobil a řekla všem, že je ztracený.

Jenže on začal volat k nám domů. Třásla jsem se, kdykoli telefon zazvonil. Musela jsem jednat. Rychle. Vzala jsem auto, Pavlovi nakukala, že jedu za kámoškou, a jela jsem k Martinovi domů – adresa byla na účtence za patio. Hezké – stejně jako já. Ach jo... Vypadal o dost hruběji a divněji, než jsem si ho těch pár měsíců malovala. Vysmál se mi. Řekl mi, že zruinuje můj život, protože nesnáší pokrytce, kteří si s ním zahrávají. Když jsem mu vyhrožovala policií, vysmál se mi znovu – ukáže jim všechny mé textovky. ‚Žádný zločin tu nevidím. Teda kromě toho, že jsi TY podváděla manžela...‘ řekl mi výsměšným tónem ve dveřích.

Věděla jsem, že doma musím kápnout božskou, jinak mě bude Martin vydírat donekonečna. Pavel byl v šoku. Nekřičel, nevztekal se. To bych ještě zvládla. On mlčel. Třásla se mu brada. Vzteky? Smutkem? Možná obojí. Zakuňkala jsem: ‚Vždyť to byla jen hloupá slova. Hloupá slova bez diakritiky ještě ke všemu...‘ Řekl, že mi to nikdy neodpustí. A šel pryč. Slyšela jsem, jak startuje auto. Věděla jsem, že jede za Martinem. Vrátil se asi za hodinu. Bledý, kruhy pod očima. Martin mu řekl, že jsme to spolu dělali v každičkém pokoji jeho domu.

Díky bohu, že mu to nevěřil. Další dva týdny byly šílené. Pavel se mi nedokázal dívat do očí, ani já jemu ne. Jenže čas naštěstí otupí i ostrý břit, jak se zpívá v jedné písničce. Když jsme si spolu jeden večer zase sedli do obýváku, byli jsme schopni se víc uvolnit a popovídat si o tom všem.

To, co mě nejvíce na tom všem bavilo, byl pocit, že mě někdo chce, že se někomu líbím, že mě řeší. Cítila jsem se zase nejen jako máma a manželka. Nějak přirozeně nastala v naší domácnosti změna. Víc se s Pavlem vídáme, víc spolu mluvíme. Včera mi od něj dokonce přišla textovka ‚Miláčku, jak se máš? Ráno ti to strašně slušelo, bez make-upu. P.S.: V tom pyžamu s bleděmodrýmama slonama jsi strašně sexy.‘“