Byla jsem sexuální otrokyně
Jana doufá, že se jí trauma podaří vytěsnit manželstvím. Partnera si nemůže vynachválit.
Unesená, znásilněná, přivázaná tři měsíce řetězem k posteli – a to vše svým bývalým učitelem. Jana se nám svěřila s hrůzami, na které se marně snaží zapomenout.
Když bylo Janě (25) teprve třináct, stalo se jí něco, co vídáme jen v hororech. Žila s rodiči již několik let v Německu, chodila tam do školy a cítila se šťastná.
Protože jí učení a zvláště literatura a němčina dobře šly, přihlásila se do kroužku tvůrčího psaní, který se zrovna otevíral. „Tehdy jsem začínala psát krátké povídky a moc mě to bavilo,“ svěřuje se sympatická Jana. „Kroužek vedl externista Stefan (38), redaktor jednoho místního nakladatelství, který si občas přivydělával kurzy pro studenty i dospělé.
Hned jsem mu padla do oka a chválil moje pokusy, což mi pochopitelně nesmírně lichotilo, to víte, čerstvá puberťačka. Když mi pak na konci pololetí řekl, že ukázal svému šéfovi mé povídky a ten má zájem je vydat, byla jsem na vrcholu blaha. Proto když mi navrhl, že mě za ním odveze, protože mě prý chce osobně poznat, než si pozve rodiče k podpisu smlouvy, pochopitelně jsem souhlasila.“
Z anděla ďábel
„Když jsem nasedala k němu do auta, blesklo mi hlavou, že se po mně nějak divně dívá a že to není poprvé, ale stín podezření jsem hned zaplašila. Vždyť to byl můj učitel, tak čeho se bát? Nic mi nedošlo, ani když řekl, že se ještě musí stavit doma, jestli mi nevadí na něj počkat pár minut v autě. Přikývla jsem, zabočil do úzké opuštěné uličky, zastavil a náhle se ke mně otočil s nějakým hadrem v ruce. Teprve když mi ho přitiskl na obličej, uvědomila jsem si, že mi chce ublížit. Chtěla jsem křičet, ale jen jsem se nadechla něčeho sladce trpkého a pak ztratila vědomí.
Když jsem se probrala, měla jsem ruce svázané za zády, seděla jsem připoutaná pevně utaženým pásem v autě a jeli jsme venkovskou krajinou. Začala jsem křičet o pomoc a volat mámu a tátu, ale on se ke mně obrátil a zasyčel: ‚Buď zticha! Teď jsem tvůj taťka já!‘ Málem jsem ho nepoznala, obličej se mu úplně proměnil, vypadal jako nějaký ďábel, oči mu svítily a měl dočista nepříčetný pohled. Pochopila jsem, že ho nesmím dráždit, jinak mi něco strašného udělá hned. Zmlkla jsem a zbytek cesty jsem už jen seděla, třásla se a vzlykala.“
Noční můra
„Nakonec jsme už za tmy dojeli k opuštěnému domu. Byla jem příliš vyděšená, než abych dávala pozor, kudy jedeme, a pokud si vzpomínám, stejně šlo o venkovské cesty bez ukazatelů, takže jsem neměla nej-menší tušení, kde jsme. Odvedl mě dovnitř do velké tmavé místnosti, kde stála velká železná postel. U pelesti visel řetěz, ten mi připnul kolem krku na zámek.
Pak k posteli přisunul stolek z televizí a přinutil mě dívat se na porno. Bylo to příšerné, sex byl u nás doma tabu a ani s kámoškami jsme o něm nemluvily. A když mi pak oznámil, že teď chce, abych prováděla to, co ty ženy v televizi, udělalo se mi špatně, pozvracela jsem se a začala křičet. Rozzuřil se a začal řvát, že jestli hned nepřestanu, pořeže mi obličej a ublíží celé mojí rodině.
Byla jsem úplně paralyzovaná hrůzou a věděla jsem, že nemůžu nic dělat a nikdo mi nepřijde na pomoc. A tak jsem jen sledovala, jak jde ke mně a rozepíná si pásek. Zkroutil mi ruce za záda a lehl si na mě. Z pachu jeho potu se mi udělalo znovu špatně, ale už jsem mohla jen sípat a dusit se naprázdno. Když mě znásilňoval, měla jsem zavřené oči a snažila si představit, že jsem někde hodně daleko.“
Tři měsíce v pekle
Z té hrůzy se brzy stala denní rutina. Každé ráno mě Stefan vzbudil, znásilnil, na řetězu odvedl do koupelny a na záchod. Pak mě přivázal zpět k posteli a někam odcházel, nejspíš do práce, protože se vracel vždy odpoledne. Ostříhal mi vlasy a odbarvil je na blond a oznámil mi, že odteď se jmenuji Anke a jsem jeho dcera. Také mi nakoupil učebnice a zadával úkoly.
Když se vrátil, pokaždé je zkontroloval, a když se mu nelíbily, ztloukl mě a večer mě zase znásilnil. Když jsem ho sexuálně neuspokojila, nedal mi najíst nebo jsem se musela vyčurat na podlahu a pak to uklízet. A celou dobu mi vymýval mozek.
Stále mi opakoval, že jsem bezcenná, rodičům nechybím, jinak by mě hledali, vlastně mě nikdy nechtěli a jsou rádi, že se mě zbavili. Prý jen jemu na mně záleží. A často mě nutil polykat nějaké léky, po kterých jsem byla omámená a bez vůle. Ztratila jsem pojem o čase, začala zapomínat na minulost i na to, kým vlastně jsem. Můj život se zúžil jen na přítomnost, jednu místnost, nás dva a o sobě jsem přemýšlela už jako o Anke.“
Záchrana
„Rodiče po mně naštěstí pátrat nepřestali. Policie pochopitelně zjistila, že současně se mnou zmizel i Stefan, a dala si dvě a dvě dohromady. Vyhlásili po něm pátrání a jeho fotografie se objevila i v televizi. Přestože si přebarvil vlasy a nechal narůst vousy, barman z podniku, kam občas chodil, dal tip policii a hned druhý den do domu vtrhli detektivové.
Našli mě přivázanou k posteli. Za tu dobu jsem byla Stefanem již tak zpracovaná, že jsem detektivům tvrdila, že se jmenuji Anke a jsem jeho dcera. Teprve až mi ukázali plakát s mou fotografií, že jsem pohřešovaná, jako bych se vynořila z hluboké vody na hladinu a začala být zase sama sebou. ‚Jak jsem tu dlouho?‘ ptala jsem se a odmítala uvěřit, že ‚jen‘ tři a půl měsíce.
Přišlo mi to jako celý život. Bála jsem se, jestli mě budou chtít rodiče zpátky, cítila jsem se celá rozbitá a špinavá, že se mě každý musí štítit. Ale pak najednou u mě byla máma, objímala mě a já se rozbrečela a nemohla přestat.“
Návrat do života
„Několik dalších měsíců vůbec nebylo lehkých. Chodila jsem na terapie, kde se z Anke snažili udělat opět Janu. Trpěla jsem hroznými nočními můrami, nespavostí. Byla jsem mnohokrát v nemocnici: čelist jsem měla od bití pohmožděnou s přetrženými vazy, prodělala jsem operaci vejcovodů zanícených ze znásilňování a nevím, jestli nejsem neplodná, měla jsem infekci močových cest, opary a další vyrážky. Brala jsem spoustu léků.
Ve škole jsem toho hodně zameškala a navíc se o mě začaly šířit fámy, že jsem se Stefanem těhotná a utekla jsem s ním dobrovolně, málem jsem se z toho zhroutila znovu. Naštěstí při mně stála moje rodina a nejlepší kamarádky, a to mi pomohlo ze všeho nejvíc.
Půl roku nato se konal soud se Stefanem, dostal dvacet let za únos, pohlavní zneužívání a omezování osobní svobody a zbytek života bude pod dohledem, takže se ho už nemusím bát. Pomalu jsem se zase stala sama sebou, školu dohnala a potom vystudovala práva.
Zatím sice pracuju jen jako servírka, ale doufám, že se brzy v oboru uplatním. A co je nejlepší, mám přítele, který je báječný a trpělivý. Příští rok se budeme brát a já doufám, že tím už konečně svůj strašný zážitek nechám jednou provždy za sebou,“ končí své vyprávění s úsměvem Jana.
2025 ©