Celý rok bez sexu..

Celý rok bez sexu

„Netušila jsem, jak moc těžké bude si všechen ten sex odpírat.“

Spousta rychlovztahů. Muži na jednu noc. Poměr se ženáčem, který se nehodlal rozvádět. Bylo toho dost!

Martin a já. Na mém růžovém sofa. Zase spolu. Jeho hnědé oči na mě lačně hledí, cítím jeho vůni. Chanel Egoist – vždycky mě na tenhle parfém utáhl jako na vařený nudli. Naše polibky jsou tak nádherně sladké, že jaksi ztrácím přehled, co dělají jeho ruce. Mají, zdá se, svůj jasný záměr – dobývají se na místečka na mém těle, kam mužská ruka už nějaký ten pátek nevstoupila.

Přesně osm měsíců nedotčené bylo to místo, už tak dlouho trvá můj celibát. Jako dvaatřicetiletá žena z velkoměsta jsem vyzkoušela, co se sexu týče, ledacos. Naordinovala jsem sama sobě abstinenci. Důvod? Potřebovala jsem odpočinek. Přesycení sexem. Tak by klidně mohla znít moje diagnóza. Poslední kapkou mého poháru trpělivosti byl právě chlápek, který se teď tady urputně dobývá do mých kalhotek a doufá, že si pěkně užije...

Vzpomínky

Když jsem se poprvé milovala s mužem, bylo mi devatenáct. Dala jsem si na čas. Ten kluk mě miloval, já jeho taky. Ale po maturitě jsem mu utekla s jiným. Stane se. I mně se to pak několikrát přihodilo. Pár mi jich uteklo s jinou. That's life. Začala jsem pracovat ve vydavatelství, práce od rána do večera. Když jsem zrovna neseděla u počítače a nepsala, pařila jsem a tancovala po klubech. Flirtovala v restauracích a diskutovala s muži všech věkových i společenských kategorií po intošských kavárnách a vinárnách, potácejíc se pak s nimi ke mně nebo k nim domů.

Většinou jsme spolu spali. Neměla jsem tehdy žádný trvalý vztah. Byla jsem volná. Svobodná. Průzkumnice, říkala jsem si... Na jednu stranu mi to vyhovovalo, na druhou nějaká moje část toužila po vztahu, který by měl smysl, po vztahu, který byl šel do větší hloubky. Nicméně když si vrátím film mého života, vybírala jsem si tehdy jen muže, kteří byli právě pro trvalejší kontakt nepoužitelní.

Bylo jich vcelku dost, to nezapírám. Ženáči. Nebo chlápci emočně či geograficky nedosažitelní. Moje „rychlovztahy“ trvaly od jednoho dne do několika měsíců. Když jsem o svých dobrodružných romancích vyprávěla mámě, která pro mě mívá vcelku pochopení, vždycky lamentovala: „Zorko, když ty s nimi vždycky vlezeš do postele moc brzo...“ Její názory se zdály být předpotopní, ale kontrolka ve mně přece jen blikala. Co když má tak trochu pravdu?

Nová. Rozumnější?

S Martinem to bylo trochu jiné. Potkali jsme se před dvěma lety. Na večírku u známých. Cítila jsem, že tady chemie opravdu funguje. Nemilé bylo snad jen to, že měl dlouhodobý vztah se ženou, kterou nehodlal opustit. A já se už nehodlala pouštět do aférky, která půjde zase do ztracena. Cítila jsem, že s Martinem stojím na tenkém ledu. Do takového muže bych se dokázala zbláznit. Zamilovat se. Chtít ho jen pro sebe.

Nakonec jsem se s ním stejně vyspala. Mám asi už takovou povahu, lehkomyslnou. Dva roky jsem čekala na jeho textovky, na tajná rande, na to, až se uráčí udělat si na mě čas. Trpěla jsem jak pes. Přestože mi nikdy nic nesliboval. Jednu noc jsem to nevydržela a přimáčkla ho ke zdi. Buď ji opustí, nebo se mnou nebude nic.  Po jeho odpovědi „Ale já do tebe nejsem zamilovanej, kočičko“ jsem zůstala stát jako opařená.

Proto ta poslední kapka před mým rozhodnutím dát si rok bez sexu. Velká výzva. Možná by to mohlo změnit mé patologické vztahové vzorce, něco mi říkalo. Neměla jsem ponětí, jestli budu schopná to vydržet. Moje pravidla byla vcelku jednoduchá. Předehra ano, ale cizí ruce tam dole jsou tabu. Ústa i penis taky. Sama můžu cokoli.

Těžké chvíle

První rande po mém novém předsevzetí. Pan Tichý mu třeba budu říkat. Potkali jsme se na jedné tiskovce, padli jsme si do oka, dali si rande. Courali jsme po noční Praze, vypili pár drinků a pak koukali na východ slunce nad Prahou. Nic nebylo. Nakonec z něj vypadlo, že má už tři roky vážnou známost. Není divu, že byl tak zamlklý. Děkovala jsem za své předsevzetí celibátu. Ochránilo mě před další jalovou milostnou zápletkou.

Pak mě kamarád seznámil se svým sousedem. Když jsme spolu na třetí schůzce dopíjeli druhou lahev bílého v jeho bytě, začal mě líbat. Poprvé polibek po pěti měsících. Přistihla jsem se, jak chci, aby věděl, že nejsem v těchto věcech žádný začátečník, přestože jsem byla myšlenkami dost daleko. Po pár hodinách našich ústních hrátek mi oznámil: „Mám jednu špatnou zprávu – zítra musím vstávat už v osm. Jdu na zkoušku svatebního obleku.“ No comments.

Číslo tři, můj bývalý spolužák, kterého jsem náhodně potkala na poště a který mě svého času uháněl a neuspěl, asi po čtvrtém rande předpokádal, že tuhle noc se s ním po večeři u něj doma stoprocentně vyspím. Tentokrát jsem měla špatnou zprávu já pro něj: „Jdu dneska spát domů.“ Neznala jsem ho natolik dobře a ani se mi nijak zvlášť nelíbil na to, abych mu řekla o svém experimentu.

Za normálních okolností bych se s těmi třemi určitě vyspala. Z nudy. Prostě jen proto, že by to vyplynulo. Ze slušnosti? Možná taky. Jenže teď nebylo nic. Celých osm měsíců. Kdo někdy zkusil potlačovat základní lidský pud, sexualitu, možná tuší, jak jsem se cítila. Když máte hlad, neděláte nic jiného, než že myslíte na jídlo. Stejně jsem se cítila já, a to byl taky důvod, proč jsem po těch osmi měsících znovu skončila na svém milém růžovém sofa s Martinem.

Když měl ruce už skoro za mojí „čarou v písku“, chtělo se mi, aby pokračoval. Strašně. Ale veškerá sladká nostalgie šla stranou, když jsem se vzchopila a vzpomněla si kolik slz, zraňování a pocitů klaustrofobie mě vztah s ním vždycky stál. Pořád dokola, ty samé vzorce chování. Ne! Už ne. „Ne, tohle ne,“ zarazila jsem ho a odtáhla se. „Držím celibát. Rok.“ Přehodila jsem výhybku a poslala náš příběh na jinou kolej. Zažila jsem něco, co nikdy předtím. Kontrolu. Kontrolu nad sebou.

Čekala jsem na jeho reakci. Začal se smát. Ale pak přistoupil na pravidla hry. Líbali jsme se, mazlili, ale „tam dole“ to zůstalo tabu. Bylo to víc než vzrušující. Pak mi pošeptal: „Myslím, že tě přece jen trošku miluju.“ To jeho „trošku“ mi nebylo dost. Brzy nato jsem byla schopná to s ním ukončit. Opravdu ukončit. S klidným srdcem i myslí. Nechci muže, který mě bude milovat trošku. Čtyři zbývající měsíce jsem absolvovala pár rande s několika muži, ale žádný mi nestál
za to porušit můj experiment.

Až několik týdnů po uplynutí mojí roční mety... Ten muž nebyl nijak zvlášť zajímavý. Akt proběhl na dovolené u moře v domečku s rákosovou stříškou. Vlastně se mi do souložení ani moc nechtělo, byla jsem líná. Vrhl se na mě a ani moc netrval na tom, abychom byli nazí. Funěl mi do ucha, že bych měla být aktivnější. Já to tak ale necítila. Za ten rok jsem se odnaučila jednu zásadní věc – předstírání čehokoli.

Naučila jsem se rozpoznávat opravdické od hraného. Nenechat se vtahovat do situací, ve kterých nechci být. Po téhle první postcelibátní zkušenosti, která byla, dá se říct, ještě součástí experimentu, jsem si uvědomila, co vlastně chci. Opravdovou intimitu. Propojení. Ne akt, ve kterém je každý chycen v bublině vlastního já, akt končící postkoitálním smutkem a únavou na obou stranách. Stavy, které vás zoufale ženou do nových, stejně neuspokojivých sexuálních zkušeností. Myslím, že vím, co se mnou bude dál. Čeká mě setkání s mužem, s nímž během milování oboustranně vymažeme slovo „já“. Vyměníme ho za „my“.