Co chtějí ženy od mužů...

Nic zvláštního, pár stále se opakujících věcí, které ale mužům dávají pořádně zabrat. Nebo že by je nechápali naschvál? Nevěříme!

Chceme si popovídat

To znamená rozebrat všední i nevšední zážitky ze všech stran. Probrat to, co se nám ten den přihodilo, co jsme slyšely nebo četly. Vyjádřit svůj názor, který bude partnerem se zájmem vyslechnut a doplněn o jeho postřehy…prostě normální rozhovor na námi určené téma. Rozhovor neznamená ovšem náš monolog, do kterého partner občas zabručí, případně zareaguje slovy, jako je: aha, hm, jo, jo-jo, jasně….případně „pozorně“ mlčí. To je samozřejmě špatně a žádný muž se nemůže divit, když takové „popovídání“ skončí výčitkou nebo i hádkou a mlčení se na zbytek večera přesune na stranu ženy. Což je před spaním pro muže ta nejhorší varianta.

A přitom stačí tak málo – v pár větách rozvitých vyjádřit zájem, pochopení a účast, přidat svůj názor, případně utěšit a rozhodně neradit. Až budeme chtít radu, vězte, že si o ni řekneme. My si chceme jen povídat.

Chceme, aby muži vycítili (alespoň některá) naše přání

Opravdu je nutné si o všechno říkat, všechno jasně formulovat? Partneři, kteří spolu žijí, přeci znají své povahy, přání, zájmy, problémy. Muž by tak měl být schopný některá přání své partnerky plnit bez povelu. A muži toho schopni jsou. Jen musí chtít. Je samozřejmě jednodušší na ženiny požadavky reagovat, až když je vysloví, než je předjímat. Ale že je třeba vynést koš, pozná i laik podle toho, když je plný, dopraná pračka prádla určeného k pověšení je ta, která svítí, ale netočí se, pozvání na sobotní rodinný oběd do restaurace je vhodné kdykoli stejně jako květiny nebo jeho návrh, že zavolá SVÉ matce a domluví s ní hlídání dětí na celý víkend. Jsou to poměrně jednoduché úkony, ke kterým muži nepotřebují telepatii. Úplně postačí, když se zamyslí nad tím, čím by ženu potěšili.

Pro nejednu ženu je totiž jednodušší, než si o všechno říkat, udělat a zařídit si to sama, bez mužovy asistence. Nejdřív naštvaně, později rutinně a ještě později s překvapivým zjištěním, že ho vlastně k ničemu nepotřebuje.

Chceme vědět, že nás milují

Nejen večer, když zhasne noční lampička a následuje pár dobře známých hmatů, sex a spánek. Chceme vědět a být přesvědčované o jeho lásce. K nám. Že nás muž miluje poznáme z jeho chování a projevů, pohledů, letmých doteků, z toho, jak o nás a našem vztahu mluví s jinými lidmi, jak se k nám chová nejen v soukromí, ale i na veřejnosti a mezi přáteli….my ženy lásku prostě poznáme. Pokud ji tedy muži projevují podle našich představ. Když ne, je zle.

Ale ruku na srdce, dokážeme i my stejně projevovat cit svým partnerům? Zatímco my za projev lásky považujeme například jeho letmý dotek a upřený pohled na veřejnosti, on může zcela vážně na stejnou úroveň postavit zásobu námi nenáviděných (protože jsou nezdravé) ale jím milovaných párků v lednici. Jednoduché rovnici: koupilas je - myslíš na mě - miluješ mě, není co vytknout.

Chceme všechno, ale s mírou

Pokud muži tohle všechno pochopí, přijmou za své a dokáží praktikovat, mají vyhráno....Omyl, nemají. Kromě toho musí odhadnout ještě správnou míru těchto substancí, kterými se rozhodnou vztah k nám "zdokonalit". Muž, který každý den stojí u sušáku s prádlem a vyžívá se v párování ponožek, probírá s námi kdejakou blbost trpělivěji než nejlepší kamarádka nebo přítel gay a neustále nás zahrnuje něžnostmi, před kterými se není kam schovat, protože kdo na to má mít pořád náladu....ten si koleduje o brzkou výměnu za drsného, bezohledného kovboje, který si nás vezme, kdy se mu zachce a kterého začneme zpracovávat teprve až pomine prvotní okouzlení.

Že splnit ženská přáními je těžká a v podstatě neuskutečnitelná námise? Je. Ale kdybychom věděly přesně, co chceme, přetékaly by naše skříně tolika nenošenými hadříky? Ne. jenže kdybychom byly čitelné na první pohled, život s námi by nebyl takový báječný adrenalin:)