Jen si to představte, právě jste se tu zprávu dozvěděla. Že raději ten, kdo vám ji řekl, nedržel jazyk za zuby. Vysvětlení je jasné, pravděpodobně si sám chtěl ulehčit a hodit tíhu na někoho jiného. Pravdou je, že některé věci je lepší nevědět, ale co s tím, když vy už to víte?
Nic mi do toho není, ale...
Mně se to za život stalo dvakrát. A přestože zastávám stejný názor jako většina psychologů, že o nevěře se nemluví, já to v obou případech řekla. A jak to dopadlo? Posuďte samy. Poprvé se mi svěřil přítel mé kolegyně z práce, měli jsme mezi sebou všichni tři přátelský vztah. Tehdy jsem se nejdříve rozhodla neříct. Nechat to zkrátka být. Jsou přece věci, do kterých by nám nezasvěceným nemělo nic být. Čas běžel a já už skoro zapomněla.
Ovšem situace se po určité době změnila, vztah ze strany partnera k mé kamarádce poněkud ochladl, což se ovšem nedalo říct o ní. Stále na něj byla upnutá, on jí psychicky ubližoval a ona, místo aby se na něj vykašlala, milovala ho snad ještě víc. A tak v jedné vyostřené situaci, kdy mi ho náležitě vychvalovala, jsem nevydržela a vykřikla: Je to hajzl a byl ti nevěrnej! Ztuhla. Nejdřív nevěřila, pak brečela a pak ho večer vyzpovídala. K nevěře se jí přiznal, ovšem zvládl to velmi mistrně, jak to někteří muži umějí. Řekl totiž, že spal se mnou. Co ona na to? Uvěřila! Tak jsem přišla o kamarádku, která i přes mé vysvětlování zaslepeně věřila svému milovanému příteli. A jsou spolu dodnes.
Nevěřte klepům!
Do podobné situace jsem se dostala o deset let později znovu. Ne nadarmo se říká, že člověk po třicítce dozraje a vidí život jinak. Teď víc než kdy jindy bych se do podobných věcí raději nemontovala, kdo ví, co je na tom pravdy, a já bytostně nesnáším drby a jejich šíření. Ale považte, jednalo se o mou dlouhodobou přítelkyni, jednu z nejlepších kamarádek. Tyhle věci se běžně dějí, a proto jsem nebyla ani tak vyvedená z míry, jen strašně naštvaná. Na člověka, co mi to řekl, protože vím, že si chtěl ulevit. Pak na tu hříšnou ženu, protože se s námi oběma důvěrně znala, a to se fakt nedělá, a v neposlední řadě na všechny, kdo o tom věděli, že se takové věci šeptají za jejími zády. Vzpomněla jsem si i na film Medvídek a dost se vyděsila.
Nebudu to prodlužovat. Hodně jsem zvažovala, zda říct nebo neříct, ale nakonec jsem za ní zašla a řekla jí to. Ovšem mnohem diplomatičtěji, než jak jsem to udělala před lety. Dovedete si představit, jak se mi ulevilo. Neřekla jsem to naplno, protože já to také znala zprostředkovaně, nebyla jsem u toho a nechci šířit řeči, ale že se o tom povídá. Poradila jsem jí, ať se šikovně pozeptá obou zasvěcených, co dělali tehdy a tehdy, a uvidí se, že jsem se doslechla..., že to můžou být jen drby a že by se v okolí měl opět zjednat pořádek.
Naštěstí také byla nad věcí. Nakonec zjistila, jak to bylo, a zdaleka, jak už to v životě chodí, to nebylo tak, jak se mnozí domnívali. Nicméně mi i přesto velmi poděkovala nejen za tu upřímnost, ale i za styl, jakým jsem jí to podala. Mezi námi, i já byla na sebe pyšná, protože to bylo velmi elegantní řešení, které navíc mělo šťastný konec.
2024 ©