Jsem závislá na uspokojování se

Jsem závislá na uspokojování se

Sexuolog nepomohl, zabrala až psychoterapie.

Dnes už nejspíš nikoho nenapadne tvrdit, že je masturbace škodlivá. Přesto vám může začít komplikovat život... S takovou zkušeností se nám svěřila osmadvacetiletá čtenářka Veronika L.

Poprvé jsem se sama uspokojila asi ve dvanácti. Byla to náhoda. Sprchovala jsem se a zjistila, že mi proud vody na přirození dělá dobře, tak jsem přidala na intenzitě a dočkala se velmi příjemného pocitu. Od té doby jsem to tu a tam zopakovala, zkoušela se hladit různě po těle a zjišťovala, co mne vzrušuje. Není to nic nenormálního, dívky v tomto věku začínají zkoumat své tělo a zajímají se, co se s nimi děje. A já nebyla výjimkou.

Sex je jen můj

O panenství jsem přišla krátce po dosažení plnoletosti a připadala jsem si opožděná, spolužačky měly první sex dávno za sebou. Sex se mi vždy
líbil a byla jsem přístupná různým experimentům, což partneři uvítali s nadšením. Neměla jsem problém dosáhnout orgasmu při klasické souloži, ale největší potěšení mi přinášela masturbace. Když to přeženu, chlapa jsem potřebovala spíš jako životní oporu, než k vyvrcholení.

Na dvou frontách

Uspokojovat jsem se nepřestala, ani když jsem zrovna s někým chodila. Když se mi však začalo stávat, že jsem onanovala chví­li po sexu, došlo mi, že možná nejsem úpl­ně normální. Postupně jsem si vytvořila malý rituál. Souložila jsem s přítelem, pak jsme se mazlili, dali si kafe, on odešel a já se udělala sama.

Když jsem se večer nudi­la, klidně jsem si pustila porno a uspokojovala se při něm. Pokud u mě přítel spal, dráždila jsem se tajně ve sprše prudkým proudem vody, než jsem dosáhla vyvrcholení. Partnerovi jsem se pochopitelně nesvěřila, nepochopil by, že chyba není v něm. Říkala jsem si: je přece dobré, že choutky nezaháním v náruči jiného chlapa, ale vystačím si sama.

Samozřejmě, kdo z nás si to neudělá občas sám. Jenže já bez masturbace už nevydrže­la. Dělala jsem to ráno před prací, odpoledne hned po příchodu domů a pak samozřejmě večer. Buď při sledování filmů pro dospělé, ve sprše, nebo jen tak v pos­teli či na gauči s vibrátorem, zavřenýma očima a naplno pracující fantazií. Celkem zajímavý koníček, že?

U sexuologa

Přítel si samozřejmě všiml, že bývám na výletě či večeři stále častěji nervózní. Často jsem myslela, jak bych si zrovna v da­nou chvíli chtěla vzít vibrátor a zažít ten slastný pocit rozkoše. Když už jsem partnera doslova vyhazovala z bytu, abych mohla konečně onanovat, rozhodla jsem se situaci řešit.

Objednala jsem se u sexuologa a vše mu popsala. Nic převratného jsem se ale nedozvěděla. Ubezpečil mě, že na tom není nic špatného a že se nemusím cítit provinile. Onanií se prý člověk zbavuje stresu a cítí se pak lépe. Z ordinace jsem odcházela se smíšenými pocity, protože jsem se nedozvěděla nic nového.

Zničující posedlost

Potřebu sebeukájení jsem měla čím dál častěji, víkend jsem klidně celý promasturbovala a začala jsem se uspokojovat také v práci. Nejdřív jsem chodila na záchod, ale pak jsem se klidně hladila i u stolu a dávala pozor, aby mě nikdo nepřistihl. Prostě mě najednou popadla potřeba a musela jsem ji uspokojit.

Nešlo tomu zabránit. Venušiny kuličky se staly mým každodenním společníkem, měla jsem už vypracovaný systém, jak si přivolat příjemné pocity ve vlaku nebo ve městě. Třeba v obchodním centru jsem zalezla do kabinky a kromě zkoušení nových kousků oblečení jsem si pohrála i se svým tělem.

Bohužel průšvih na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou jsem se v kanceláři zabrala do onanie tak intenzivně, že jsem přeslechla zaklepání a příchod šéfa mne nemile překvapil. Honem jsem před­stí­ra­la, že si pod sukní upravuji silonky. Nejradši bych se ale zahrabala alespoň metr pod zem. Nevím, kdo se cítil trapněji, každopádně mi bylo jasné, že to takhle nemůžu nechat.

Jsem zdravá, ale léčím se...

Podruhé jsem se odhodlala k návštěvě sexuologa, tentokrát jsem ale pochopitelně zvolila jiného. Vše jsem mu opět podrob­ně popsala a zmínila i svou první neúspěšnou zkušenost s kolegou z oboru. Po detailnějším rozboru mi doporučil návštěvu psychologa, který by mohl přijít na nějakou hlubší příčinu tohoto chování. „Fajn, takže jsem blázen,“ říkala jsem si, ale k psy­chologovi jsem se nakonec skutečně objednala.

Po prvních sezeních bylo jasné, že moje chování má kořeny hluboko v dětství a týká se zážitku, o kterém jsem si myslela, že jsem ho nadobro vytěsnila z paměti. Moje terapeutka došla k závěru, že traumatický zážitek v podobě smrti matky, u níž jsem byla přítomna, měl za následek nutkavou potřebu nepříjemné vzpomínky a pocity zahánět stále častějším sebeuspokojováním. Nyní docházím k psycholožce pravidelně a doufám, že se můj život vrátí zpět do starých kolejí.