Manželky versus partnerky: Na co máme ve vztazích právo?

Manželky versus partnerky: Na co máme ve vztazích právo?

Manželství vzniklo původně jako instituce, jejíž hlavní smysl spočíval v ochraně společného majetku.

Rozvod či rozchod po několika letech vás sebere úplně stejně a je lhostejné, zda jste na vztah měli ‚papír’, nebo jste žili ‚na psí knížku’. Rozdíl je jen v tom, že zatímco rozvádějící se ženu chrání do jisté míry zákon, ženu rozcházející se s přítelem právně nezaštiťuje téměř nic... Co můžete tedy čekat, čím si být jistá a čeho se naopak obávat ve svých různých životních etapách?

Chcete svatbu, nebo ne?

Pokud bychom se chtěli dopátrat toho, v jakém soužití se ženy cítí lépe a příjemněji, zda v neformálním svazku, nebo ve vztahu úředně potvrzeném ‚na papíře‘, k jednoznačnému závěru bychom asi nedošli. „Je v tom generační rozdíl,“ říká PhDr. Ilona Preslová. „Zatímco mladé ženy kolem 20, 30 let považují většinou volné soužití za lepší, svobodnější formu vztahu a připadají si, že je nikdo do ničeho nenutí, generace současných 40 až 50letých žen vnímala kdysi status manželství jinak. Chtěly se vdávat a založit rodinu už jako vdané.

Otázka ale je, jak se v nesezdaných vztazích budou dnešní mladé ženy cítit za 10, 15 let, až se budou třeba s partnery rozcházet.“ Doktorka Preslová upozorňuje i na to, že žena se bude ve volném svazku cítit dobře jen tehdy, pokud je to opravdu její volba a o sňatek sama nestála. „Pakliže tím životem ‚na psí knížku‘ ustupovala jen partnerovi a přizpůsobila se jeho představám, příliš spokojená asi nebude.“
Třebaže do žádného vztahu nevstupujeme s tím, že se rozejdeme či rozvedeme, nejde to nikdy předem vyloučit. S ohledem na to je pro ženu jakousi drobnou pojistkou právě manželství, které chrání ji i děti.

Ve volném vztahu musí žena na všechny důsledky rozchodu pamatovat sama a zvyknout si na to, že v případě, když jí vztah nevyjde, je zodpovědná sama za se­be. Manželství ženě poskytuje o něco vyšší pocit bezpečí a jistoty, že daný svazek není možné jen tak bezdůvodně zrušit.
Rozebírat všechna pro a proti manželství a volného partnerství, přemýšlet o tom, co je pro ženy lepší, bychom mohli donekonečna.

Odpůrkyně manželství by se jistě ptaly, proč se vdávat, když instituce manželství vztah jako takový nezachrání, zmiňovaly by příklady, kdy při sobě manželé nestojí v dobrém, natožpak ve zlém. Silným argumentem by byly i statistiky, které uvádějí, že více než polovina manželství se dnes rozpadá. Zastánci manželství by zase mluvili o tom, že svatbou dávají najevo, že k sobě legitimně patří, že to spolu myslí vážně a že dobrovolně přijímají vzájemnou zodpovědnost.

Jste manželka, nebo ‚jen‘ partnerka?

Manželství vzniklo původně jako instituce, jejíž hlavní smysl spočíval v ochraně společného majetku. V současnosti berou lidé manželství trochu jinak, většinou jako legalizaci svého vztahu. Stejně jako v minulosti i dnes platí, že lidé žijící v manželství získávají jistější společenské postavení. Jinak zní, když vás muž ve společnosti představí jako svou manželku, než kdyby vás uvedl jako svou přítelkyni, družku, matku svých dětí... Nemluvě o již zmíněné právní stránce vztahu.

„Zákon jednoznačně preferuje manžel­ství a registrované partnerství před volným vztahem,“ říká advokát JUDr. Petr Vaněk. „Třeba v případě úmrtí jednoho z manželů náleží polovina společného jmění druhému z manželů. Zbytek je dědictví, které se dělí mezi pozůstalé.

Pokud ale zemře partner ‚na psí knížku‘, bude muset druhý z partnerů jednak prokazovat péči o společnou domácnost či závislost výživou po dobu jednoho roku před smrtí a dále se o případné dědictví bude muset dělit s dalšími pozůstalými.“ Přestože má žena v manželství obecně vzato silnější pozici než žena žijící s mužem ‚na hromádce‘, jsou oblasti, kde jsou si obě už rovné. Třeba v nemocnicích už nepodávají informace jenom zákonné partnerce, ale každému, koho si nemocný sám určí.

Také v oblasti trestního práva mají manželky i družky podobná práva. Například právo nevypovídat proti svému partnerovi nebo právo odmítnout jeho stíhání u některých trestných činů. Na rozdíl od nesezdaných partnerů se ale o sebe musí manželé navzájem starat, mohou se zastupovat v běžných jednáních, mají k druhému vyživovací povinnost a musejí přispívat na chod domácnosti. To vše
je v souladu se zákonem. „Zákon o rodině stanoví vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely.

Neplní-li ji jeden z nich, určí její rozsah soud. Soud taky přihlédne k rozsahu péče o společnou domácnost a je veden snahou, aby podmínky obou manželů byly zhruba stej­né,“ vysvětluje JUDr. Petr Vaněk. Dodává, že neprovdaná matka to má mnohem těžší: „Otec dítěte je sice ze zákona povinen přispívat jí přiměřeně na úhradu výživy, ale nikdy ne paritně jako v manželství a navíc jen po dobu nanejvýš dvou let. Žena má však právo na partnerovi požadovat úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a s porodem,“ dodává.

Rozvod, nebo rozchod?

Z ryze materiálního pohledu dává ženě vstup do manželství větší jistoty. Ale zárukou udržení vztahu není pochopitelně ani manželství, ani volné soužití. Odborníci se ale shodují na tom, že když mají partneři před sebou tzv. rozvodovou bariéru, rozchod přece jen není tak snadný, jako když se rozhodnou rozejít lidé, kteří nejsou úředně svoji. Rozvodová bariéra, tedy jinak řečeno překážky, které je třeba překonat, pokud se rozhodneme ze vztahu vystoupit, má svůj psychologický smysl. Dává totiž čas na vychladnutí rozbouřených emocí a zvážení, jestli si partneři opravdu přejí konec.

Když se vztah dostane do problémů a partneři začnou uvažovat o rozchodu, hlavním tématem se obvykle stávají peníze. U manželů jsou majetkové záležitosti dané zákonem, obvykle je vše nabyté v manželství společné a při rozvodu má žena nárok na polovinu. Ale v případě, že spolu partneři žijí ve volném svazku a rozcházejí se, je to komplikované. Dosud spolu bydleli a společně hospodařili, ale rozdělení majetku v jejich případě zákon neřeší.

Mohou se sice dohodnout, co komu bude patřit, ale jak se po létech handrkovat o to, kdo vlastně co platil, kdo který hrnec koupil a kdo si odnese rybičky s akváriem? Je sice možné se obrátit na soud, ale to je většinou jen předznamenáním vleklých tahanic. Z těchto důvodů by bylo vhodné, aby partneři hned na začátku vztahu přemýšleli o uzavření dohody stran majetkových vztahů. „Dle zákona se má za to, že kdo z nich dvou něco pořídí na své jméno, je to jeho.

Jde-li tedy například o nákup nemovitosti, měla by být bez ohledu na vložené prostředky v jejich podílovém spoluvlastnictví,“ radí JUDr. Petr Vaněk. „Popřípadě by měl vzniknout závazek toho z partnerů, kdo se na nákupu ne­podílel, vypořádat spoluvlastníka, z jehož prostředků byla nemovitost pořízena,“ dodává advokát.

Když to rozvodem nekončí...

Zatímco na rozchodu nesezdaných partnerů není z právního hlediska v podstatě co řešit, rozvod pro partnery nemusí vždy znamenat ukončení veškerých vzájemných povinností. V jistých případech totiž zákon pamatuje i na výživné vůči bývalému zákonitému partnerovi. (Toho velmi často využívají například ženy v domácnosti nebo na mateřské dovolené, které jsou dočasně bez stálého vlastního příjmu a s nimiž se manželé rozvedou.)

„V případech, kdy mezi bývalými partnery nedojde k dohodě o úpravě poměrů k nezletilým dětem a k majetkovému vypořádání, zkoumá soud příčiny rozvratu manželství. Na základě toho může soud přiznat tomu rozvedenému manželu, kte­rý se na rozvratu nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, výživné,“ říká JUDr. Vaněk.

Výživné je možné v případě nutnosti (posoudí soud) požadovat po svém bývalém partnerovi, třebaže od rozvodu uplynuly klidně i desítky let. Možná si vzpomenete na kauzu, kterou se svého času zabývali reportéři pořadu Na vlastní oči: Žena, která byla se svým mužem více než dvacet let rozvedená, neudržovala s ním kontakty, nezajímala se o něj, dostala jednoho dne soudní rozhodnutí o vyplácení pravidelného výživného bývalému manželovi, který se ocitl v nouzi...