Mlátí mě, přesto ho miluji

Mlátí mě, přesto ho miluji

Klára je v nemocnici jako doma. Lékaři dobře vědí, do koho své úrazy má. Ale ona jen mlčí.

Dostává pravidelně výprask a občas skončí v nemocnici. Přesto tvrdí, že ho nikdy neopustí!

Co vede krásnou a ve všech směrech soběstačnou mladou ženu nechat se mlátit, asi nikdo neuhádne. Klára si tuhle otázku položila snad tisíckrát a vždycky na ni odpověděla stejně: láska! Kdo nemiluje, nemůže pochopit, omlouvala sama sebe, když odcházela s několika stehy z ordinace lékařské pohotovosti.

Na očích sestry i lékaře moc dobře poznala, že její historce o úrazu neuvěřili. Ostatně její záznamy hovořily jasně: pád ze schodů, zakopnutí, střet s motocyklem...

www.ejakulcom.webnode.cz porno web...

Vždycky se jednalo o to stejné a jediné. Její miláček, muž života, jediná láska – ji surově zmlátil! „Vím, co si myslíte,“ říká drobná dlouhovláska Klára (33) a pokračuje: „Proč se s ním nerozejdu. Proč si nenajdu někoho hodného. Někoho, kdo si mě bude vážit a milovat. Kdo mi bude nosit kytky a hladit po vlasech. Jenže tak to není!“

Nemusela jsem se o nic starat

„Klářin partner Honza je prý ten nejhodnější mužský, jakého poznala. A nebylo jich prý málo, jak sama s lehkým uzarděním přiznává. V době studií si kvůli nedostatku peněz našla dobře placenou brigádu jako tanečnice u tyče. Nejednalo se žádnou prostituci, ale mužů chtivých krásného mladého těla se našlo každý večer víc než dost.

A Klára, osamělá v hlavním městě, jejich náklonnosti bohatě využívala. Postupně se zmohla a pořídila si auto i malý byt. Byla ale unavená z neustálých schůzek i z nutnosti dobře vypadat. Když se seznámila s Honzou, byla ráda, že o všem rozhoduje on. Staral se o ni a živil ji.

Brigáda v nočním klubu skončila a s ní i přechodné známosti. Honza nakupoval, vařil a vybíral Kláře oblečení. To staré, vyzývavé vyházel do popelnice. Klára to brala jako romantické gesto. Tlustou čáru za minulostí a o to víc Hon­zu milovala. Honza ji donutil dokončit školu a najít si pořádné zaměstnání.

Téměř u domu, aby to neměla daleko. Pravidelně na ni čekával před vchodem do firmy a potom šli spolu na procházku. Honza plánoval, na jaké představení půjdou společně do kina i jaký program v televizi budou sledovat.

„Honza byl prostě od začátku báječný. Občas mě děsil, s jakou nenávistí mluvil o své bývalce, ale musela to být strašná mrcha. Tedy podle toho, co o ní Honza říkal…“ vysvětluje Klára a pomalu se dostává ke chvíli, kdy ji Honza poprvé uhodil: „Vlastně jsem si za to mohla sama. Zapomněla jsem koupit chleba a večer jsme neměli co jíst. On se rozčílil a jednu mi plácnul, až se mi spustila krev z nosu. Hrozně se chudák lekl a omlouval se. Až mi ho bylo líto, vždyť on to tak nemyslel!“

Chtěl se zabít kvůli mně

Klára byla ochotná na celou věc zapomenout, ale Honzovy facky neustávaly, spíš naopak. Jejich četnost i intenzita stoupala. Klára dostávala výprask za pozd­ní příchod z práce i za připálenou večeři. A také za návštěvu kadeřníka či koupi nového trička.

„Proč ses mě nezeptala? Kdo ti to do­volil?“ řval Honza jako smyslů zbavený a Klára mu v duchu dávala za pravdu. Umiňovala si, že příště se určitě zeptá a nic bez dovolení už dělat nebude. Jenže ani potom výprasky neustávaly. Vždy se našla nová a nová záminka. A tak Klára, přestože svého Honzu milovala nade vše, dospěla k názoru, že jediným řešením bude rozchod. A protože Honza bydlel u ní, sbalila mu kufry a napsala na stůl dopis, aby se odstěhoval. Naivně čekala, že vše proběhne v klidu a v její nepřítomnosti, než přijde z práce.

„Večer po práci jsem zašla s kolegyní na skleničku. Neměla jsem žádné kamarádky. Honzovi se nelíbily… A tak jsem šla s kolegyní, která o mém trápení věděla. Chvíli jsme popíjely a já šla domů. Myslela jsem, že mě bude čekat prázdný byt. Ale opak byl pravdou. Honza ležel ve vaně, ve vodě rudé od krve. Měl podřezané žíly a nehýbal se.

Kdybych přišla o hodinku později, určitě by nepřežil…“ vzpomíná rozechvěle Klára a dodává, že by si to do smrti neodpustila. Za Honzou chodila do nemocnice každý den a slíbila mu, že ho nikdy neopustí. On jí na oplát­ku slíbil, že se změní. Že se bude léčit…

Slibuje, že se změní…

Sliby vydržely Honzovi necelý měsíc. Potom se jeho záchvaty zuřivosti vrátily s ještě větší razancí. Klára musela s přeraženými žebry, zlomenou rukou a dalšími poraněními několikrát vyhledat lékaře. O jeho odchodu ale nechce ani slyšet.

„Před měsícem a půl jsem zjistila, že čekám miminko. Nevím, jak se to stalo, brala jsem pilulky. Možná neúčinkovaly, možná mi je Honza vyměnil. Hrozně si totiž přeje syna… Od té doby, co jsem těhotná, na mě nesáhl. Opravdu se tentokrát změnil!“ přesvědčuje sama sebe Klára.

Po chvilce mlčení ale přiznává: „Přesto mám trochu strach. Až se dozvím, co čekám. Nedovedu si představit, co bude Honza říkat, kdyby to byla holka…

>> Domácí násilí má mnoho podob
Klíčové znaky domácího násilí jsou čtyři: opakování a dlouhodobost, stupňování projevů, rozdělení rolí na pachatele a oběť a neveřejnost – snaha o izolaci oběti.

Existenci domácího násilí nahrává i smířlivý postoj mnohých žen k vlastnímu týrání. Psychologové hovoří o tzv. typu ‚oběť‘, jde zejmé­na o ženy, jež pokládají za přiroze­né, že jsou trestány (zjevně je to případ i Kláry), takové jednání vla­stně vyžadují a za partnery si samy vybírají násilníky.

Pomůže jim jen dlouhodobá psychoterapie. Oběti násilí se mohou obracet o pomoc a podporu např. na Linku bezpečí, ROSA, Bílý kruh bezpečí a pochopitelně i na policii.