Nastává konec monogamie?

Když se ukázalo, že manželku Pavlu vystřídala po boku premiéra Mirka Topolánka poslankyně Lucie Talmanová, přiřadil se tak náš přední politik k modelu soužití, který je na naší planetě nejpočetnější - k polygamii. Této strategie ostatně využíval i dva roky před tím, než byl poměr s Talmanovou odhalen. Jenže sexuologové se vůbec nediví. Monogamie prý lidem vůbec není vlastní.

Máte jen jednoho partnera? Tak jste možná člověkem včerejška. Řada teorií mluví otevřeně o tom, že monogamní vztah je pro Homo sapiens stav nepřirozený. Pro obě pohlaví!

Jak to bylo dřív?

Antika

V antickém Řecku měli muži značnou volnost a od manželek, které byly strážkyněmi rodinného krbu, si utíkali odpočinout k hetérám, ženám, které s muži hovořily o umění a také s nimi provozovaly sex. Římané si sice oficiálně zakládali na monogamii, ale manželský život si zpestřovali jak vedlejšími poměry, tak homosexuálními vztahy.

Středověk

S příchodem křesťanství bylo zavedeno soužití jedné ženy s jedním mužem. Jedním z prvních příkladů manželské věrnosti se stal francký král Chlodvík I. Když se rozhodl stát se křesťanem, aby mohl na západě vytvořit velkou říši, dal se pokřtít a v roce 492 se oženil s katolickou princeznou Klotildou. Až do smrti byl manželce věrný. Na mimomanželské styky mužů se pohlíželo shovívavě, ženy takovou volnost neměly.

Novověk

Četné války přinesly změny. Muži umírali v bojích a ženy mohly za život vystřídat několik manželů. Až do čtrnáctého století ale církev odmítala další sňatky posvěcovat. Situace se nezměnila ani za dob průmyslové revoluce. Buržoazní manželství tolerovalo mužům milenky, ale netolerovalo ženám milence. Ty si je však přesto nacházely, i když riskovaly mnohem víc než muži. Ženám totiž více než mužům vadilo manželství z čistě ekonomických důvodů s absencí citu.

Současnost

Část lidí zůstává i dnes u tradičního manželského svazku. Většinou ale nejde o svazky typu „dokud nás smrt nerozdělí“. Lidé stále častěji střídají za život více zákonných partnerů. Nevěra je společensky tolerována.

pondělí 21. července 2008, 13:30

„Náš model monogamického manželství je vlastně statisticky anomální. Z 1154 transkulturních a reálně popsaných lidských společenství bylo nebo dosud je celých 87 procent polygamních,“ říká k tomu profesor Petr Weiss z pražského Sexuologického ústavu.

Dodejme, že především polygynních. To znamená takových, které umožňují jednomu muži mít několik partnerek. Proč je tomu tak? Z biologického hlediska je to výhodné. V polygynické společnost může jeden muž mít děti s více partnerkami, dětí se tak narodí víc. Naproti tomu v polyandrických manželstvích, v nichž má jedna žena více partnerů, se počet dětí nezvyšuje. Děti v něm rodí jen jedna žena.

Nový model manželství?

I v naší civilizaci jsme svědky toho, že monogamie je často jen formální. Být nevěrný manželce nebo manželovi? 43 procentům z nás to podle průzkumů nevadí. Občasné zálety prý k partnerskému vztahu patří a utužují ho.

„Dnešní společnost toleruje mimomanželské, eventuálně paralelní vztahy, stejně tak rozvody a následná manželství,“ říká sexuolog. Podle něj seriálová či sukcesivní monogamie, ve které pár delší dobu žije věrně, po čase se rozchází a nachází si partnery nové, pravděpodobně nejvíce odpovídá lidské biologické přirozenosti.

V některých případech kvůli novému partnerovi dokonce ani neopustí původní manželství. Chcete příklad? Herečtí manželé Jan a Jana Krausovi či textařka Gábina Osvaldová a hudebník Ondřej Soukup.

.: Karel Roden žije s manželkou Jana Krause Janou a vychovává jejich syna Davida (uprostřed).

Oslvaldová se ve společnosti objevuje s mladým přítelem Mirkem, zvaným Bulhar, Soukup zase žije s třicetiletou slovenskou zpěvačkou Lucií Šoralovou. Pro manžele to není důvod k rozvodu.

„Neříkám, že mi to nevadí. Nemusím být vždycky nadšená z toho, kým se manžel ozdobí, ale já mu ty dámy nevybírám. Mrzí mě, když moc dupou, když jsou nadměrně rozpínavé, když se chtějí zviditelňovat tím, koho ulovily. Na druhou stranu jsem šťastná, že jsem si našla kvalitního člověka, se kterým mě baví být. Byla to správná volba. A zeptáte-li se Soukupa, obávám se, že bude mluvit podobně,“ prohlásila před časem Gábina Osvaldová v rozhovoru pro časopis Instinkt.

Soutěž spermií

Čísla tvrdí, že mít více partnerek je častější sexuální chování u mužů. „Polyandrické společnosti, to znamená takové, kde více mužů má jednu společnou manželku, jsou anomální - stejně jako ty monogamní. Tvoří méně než jedno procento celkového počtu popsaných společenství.

Vyskytují se pouze v nadmořské výšce 4 000 metrů, tedy v oblastech, kde nepříznivé přírodní podmínky neumožňují nárůst populace. To znamená, že tento systém slouží k regulaci počtu obyvatelstva na úrovni, kterou ještě půda uživí,“ říká k tomu sexuolog Petr Weiss.

Přesto model, při kterém se žena intimně stýká s více partnery, patří do ženských sexuálních strategií. „Kdyby ženy byly pouze monogamní, s kým by žili promiskuitní muži promiskuitně?“ ptá se profesor Weiss. „Během evoluce bylo pro ženy často výhodné zařídit tzv. soutěž spermií. Ženy měly ze styku s více muži mnoho výhod.

.: Jan Kraus se s manželkou Janou nerozvedl, ač žije s Ivanou Chýlkovou.

U lovců sběračů žena měla vyšší pravděpodobnost, že bude více mužů investovat do ní a do jejích potomků, pokud bude i s více muži souložit. Získala tak více ochrany a potravy. Když se více mužů domnívalo, že je otcem jejích dětí, tak ji i více mužů chránilo.“

Společenská morálka však snese spíš, přizná-li se k více partnerkám muž. „A kterou myslíte?“ odpovídá s úsměvem například enfant terrible české politiky David Rath, když se ho zeptáte na jeho ženu. Má totiž jak manželku, lékařku internistku Evu, tak milenku Renatu Horkou. S oběma má syna a obě žijí několik stovek metrů od sebe v Hostivicích u Prahy.

„Ony o sobě navzájem vědí, dlouhodobě to funguje,“ tvrdí Rath. V téhle dobrovolné bigamii nevidí žádný problém. Myslím, že každý si má žít, jak mu to vyhovuje, říká. Ostatně, David Rath jiné za nevěru dokáže i pochválit - například prezidenta Klause. Zlidšťuje ho to, pronesl na adresu prezidenta, když byl přistižen po noci strávené v hotelu s letuškou Petrou Bednářovou.

Mít doma svého člověka

Otázkou zůstává: je člověk evolucí naprogramován monogamně, polygamně nebo eventuálně promiskuitně? Pravděpodobně nejrealističtější pohled na tuto otázku dává americký evoluční psycholog David Buss. Tento odborník vypracoval teorii sexuálních strategií, podle nichž všechny tyto formy možného partnerského soužití jsou nám vrozené.

Aktualizují se vždy konkrétně v kontextu dané životní a sociální situace.
Možná to zní trochu beznadějně pro páry, které se rozhodnou žít monogamně. A není jich tak úplně málo. Mají vůbec šanci?

„Mají,“ tvrdí profesor Weiss. „Člověk sice má určité genetické předpoklady, ale kromě biologické determinace máme taky kulturu, náboženství, filozofii, systém hodnot. A právě díky tomu jsme schopni překonávat svou biologickou determinaci. Ti, kteří v partnerské věrnosti vidí dostatečnou hodnotu pro obohacení vlastního života, možnost takto žít mají.“