Nevěra! Už nikdy?
„Ještě jednou a asi začnu být zlá, drahý...“
Podvedl vás a vy jste na to přišla. Pak svatosvatě slíbil, že už to nikdy neudělá. Vy se musíte rozhodnout, jestli mu budete věřit.
Vaše okolí v tom má jasno. „Podívej se, nebudu ti nic zastírat,“ prohlásí světaznale kolegyně z práce, která o sobě tvrdí, že o mužích ví vzhledem ke svým zkušenostem všechno. „Udělal to jednou, udělá to znovu. O tom vůbec nepochybuj.“ „Jak si tím můžeš být, prosím tě, tak jistá?“ snažíte se svého nevěrného partnera trochu zastat. „Vždyť ho vůbec neznáš, ani jednou jsi ho neviděla.“ Světácky se ušklíbne. „Znám dost jiných. To mi úplně stačí.“ Vám však ne.
Ačkoli máte na partnera vztek, nechcete nad ním okamžitě zlomit hůl, a tak zjišťujete názory na opakovanou nevěru u dalších lidí. Všechny nejsou tak nekompromisní, ale v podstatě říkají totéž: „No já nevím, ale když to udělal jednou…“, „Nechci nikomu radit, rozhodnout se musí každý sám, ale osobně bych mu asi už věřit nedokázala.“ nebo „Jasně že to udělá zase. Jen co se naskytne dobrá příležitost…“
Světýlko v tunelu
Ženy, které se rozhodují, zda věřit slibům jednou nevěrného partnera či nikoli, často hledají něco, na co by se mohly upnout a co by jim v jejich rozhodování pomohlo. Ono to ostatně není vůbec snadné rozhodnutí.
Když uvěří a partner je opět podvede, zklamání bude mnohem větší a tato zkušenost může negativně ovlivnit stávající i každý další vztah.
Když neuvěří, mají před sebou další rozhodnutí. Buď se smířit s partnerovými nevěrami a tolerovat je, nebo vztah okamžitě ukončit, protože pro ně nemá žádnou budoucnost.
Jestliže se totiž s nevěrami nesmíří a zároveň mu nedokážou znovu věřit, jejich partnerské soužití se velmi brzy stane noční můrou pro oba. Zákazy, slídění ve věcech, v mobilním telefonu, výčitky a scény na sebe nenechají dlouho čekat. V takové atmosféře napětí a nedůvěry se dlouho žít nedá. Jeden z partnerů to nakonec nevydrží a tomu druhému oznámí, že toho bylo dost a že odchází. Snaha udržet si nějakou naději, pomyslné „světýlko na konci tunelu“, je jenom přirozená. V napjaté atmosféře se žije náročně a spálit mosty kvůli jedné nevěře také není vždycky nejlepší řešení. Zejména pokud v jiných oblastech nemáte skoro žádné problémy. A neříká se, že víra i hory přenáší…?
Naivní, nebo realistická?
Slepá víra v partnerovy sliby, že vás znovu nepodvede, není právě nejlepším řešením. Člověk se sice dokáže přesvědčit o ledasčem a slepá víra mu pomáhá překonat těžké chvíle poté, co nevěra vyjde najevo, ale ve vztazích se vyplatí realismus. Realismus však neznamená, že si necháte všechno líbit. Můžete přece odejít. Můžete si najít milence. Nebo si můžete stanovit nějaká pravidla. Velké ideály ale vždy znamenají velká zklamání.
Nepleťte si pravidla s psychickým vydíráním nebo permanentním trestáním. Bavte se, jaké máte představy o společném životě, a pravidla určete podle toho. Stanovení si určitých zásad není diktátem jednoho z vás, ale kompromisem obou pohledů. Zkrátka: měli byste se na nich shodnout, aniž by jedna ze zúčastněných stran jakkoli trpěla.
Zeptejte se ho na důvod nevěry. To vám hodně napoví, jestli to bylo jen jednou nebo zda to příště zopakuje znovu. Navíc s tím můžete sama něco dělat, pokud je důvodem třeba nedostatek partnerského sexu.
Nevyžadujte po partnerovi sliby, přísahy ani závazná prohlášení, že vám bude až do smrti věrný a že se na žádnou jinou ženu dokonce už ani nepodívá. Když to nedodrží, a ta pravděpodobnost je poměrně veliká, budete podvedena dvakrát. Urputnost, s jakou z něj sliby dolujete, vám nepomůže. Snažit se musí on.
Jednou a... zase
„Ale vždyť mi to přece jasně slíbil,“ namítají podvedené ženy často všem těm škarohlídům a pesimistům, kteří tvrdí, že když to udělal jednou, udělá to znovu. „Myslím, že si zaslouží druhou šanci. Jednou se to může stát každému.“ To je samozřejmě pravda. Jednou se to může stát opravdu každému. Ale na druhé straně – pokud mu to projde jednou, proč by to jindy nezkusil znovu?
Zvířata se chovají stejně. Když se jim jednou něco podařilo (například psovi vyloudit si kousek jídla od stolu), můžete si být jistá, že příště se pokusí zase a s ještě větší vehemencí. Takový jednou nevěrný partner ale bude příště třeba jenom opatrnější, aby na něj nevěra nepraskla. A i kdyby nakonec vyplavala na povrch, pořád má ještě šanci, že mu projde i podruhé.
Jako například Viktorovi, partnerovi třicetileté Mariky. Ona mu řekla: „Jednou a dost.“ On svatosvatě slíbil, že to bylo poprvé a naposledy. Za půl roku s ním musela řešit další nevěru – tu, o které se dozvěděla. O tom, co bylo mezi tím, se mohla jen domýšlet. „Chvíli sekal dobrotu a pak na všechny sliby, které mi dal, úplně zapomněl,“ popisuje Marika opětovné zklamání. „Nevěru už jsem jednou zažila, takže jsem z ní neměla tak velký šok jako poprvé. Podvědomě jsem ji možná dokonce čekala, ačkoli jsem se snažila nemyslet na to, že by mohla přijít. Chtěla jsem partnerovi věřit a také jsem věděla, že by mi myšlenky na „co by bylo, kdyby...“ sebraly obrovskou spoustu času a energie.
Ale stalo se a musela jsem to řešit znovu. Co mi vadilo podruhé, bylo především porušení jeho jasného slibu. Vzpomínám si, jak seděl proti mně, díval se mi upřeně do očí, vypadal jako hromádka neštěstí a zkroušeně mě ujišťoval, že mu přece musím dát ještě jednu šanci. Když to prý udělám, on zase udělá všechno pro to, aby mě nezklamal. Vzhledem k tomu, že mu na porušení slibu stačilo jen pár měsíců, asi se moc nesnažil. Samozřejmě sliboval znovu, tentokrát ještě úpěnlivěji. Tomu jsem se musela ironicky smát. Jsem občas trochu naivní, ale takhle?“ Marika se přesto s Viktorem nerozešla. Už po něm však nechtěla žádné sliby. „Pro mě je porušení slibu horší než samotná občasná nevěra,“ dodává. „Znamená to totiž, že mu nemůžu věřit v ničem.“
Příležitost dělá zloděje
Antropoložka a historička Laura Betzig se v polovině osmdesátých let rozhodla otestovat teorii, že mužská sexualita je adaptována tak, aby muži využili každé situace, v níž se ocitnou. Podle svých slov příliš nedoufala, že se jí to podaří, avšak pokusila se vyvrátit rozšířený názor, že hlavním cílem veškerého mužského snažení je mít v rámci svého společenského postavení určitou moc, čehož se snaží dosahovat mimo jiné i prostřednictvím sexuálních úspěchů – tedy že si hledají sexuální partnerky proto, aby na okolí působili mužněji a schopněji a díky tomu stoupali po společenském a mocenském žebříčku vzhůru.
Laura Betzig se snažila dokázat, že je to přesně naopak. Mužům jde hlavně o sex (a to nejlépe s různými ženami) a k němu jim má pomáhat moc, potažmo společenské postavení. Za touhou po moci se ve skutečnosti tedy neskrývá nic jiného než touha po možnosti častějšího a dostupnějšího sexu. Pustila se tedy do rozsáhlého srovnávacího průzkumu a zkoumala vztah mezi mocí a sexualitou ve starém Římě, křesťanském středověku a novověku… a skutečně si potvrdila, že ne moc, ale sex je to, o co kráčí především. Pokud se k němu naskytne příležitost, mají muži tendenci jí rychle využít. Pak se lehce stane, že sliby jdou v domnění, že „ona se to nedozví“, stranou. I mnohé ženy využívají příležitosti a nacházejí si milence, především pak v současné době relativně spolehlivých antikoncepcí. Ovšem na rozdíl od mužů si více a důkladněji vybírají a jejich chování je mnohem více ovlivněno potřebou monogamního vztahu, který je výhodou při výchově dětí.
Předposlední sousto
Určitě existují muži, kteří svůj slib berou vážně a jejichž první nevěra je nevěrou poslední. Ale také se říká, že kdo jednou ochutnal zakázané ovoce, bude si chtít dát alespoň ještě jedno sousto. A proč ne, když to tak dobře chutná? Je to podobné jako se snahou držet dietu: „Dneska se ještě pořádně najím, ale zítra už určitě začnu.“
Laura Betzig k opakovanému promiskuitnímu chování říká, že je v lidské přirozenosti. „Monogamní chování není tak jednoduché, jak se některým zdá. Monogamnímu chování se musíme učit, a abychom to dokázali, musíme se přesvědčovat, že je jediné správné. Polygamní chování nám jde samo.“ A mužům obzvlášť. Zvyšuje to totiž jejich šanci, že rozšíří své geny…