Před pár lety Tereza poznala Tomáše , byl to jen kamarád do kterého se bezhlavě zamilovala a on do ní taktéž, slíbili si že spolu zestárnou štěstí radost vystřídal smutek a beznaděj , stále hledá odpovědí a ve vzduchu visí mnoho otázek , co se vlastně stalo a proč ?
Byla to láska na první pohled? Dodnes si pamatuje datum, kdy Toma poprvé uviděla „Seznámili jsme se 20. srpna 1997 v Brně a už během několika prvních schůzek jsme zjistili, že si máme o čem povídat a že je nám spolu dobře.“ Přestože dvacetidlouletá Tereza bydlela v Hradci Králové a o rok starší Tom na druhé straně české republiky, neodradilo je to od pravidelných setkávání. Ze začátku se potkávali na neutrální půdě v Brně, brzy však začali jezdit jeden k druhému domů. Neměli důvod něco odkládat, na něco čekat. Věděli, že spolu chtějí být.
ZAMILOVANÍ A SPOLU
„Během roku 1998 jsme začali mluvit o tom, že se k sobě přestěhujeme. Hodně mě bavila, protože se točila kolem grafiky, videa a focení, což je můj velký koníček popisoval Tomáš
Tereza se rozhodla , že to bude ona, kdo opustí práci, rodinu a přestěhuje se za ním . Na podzim proto začali objíždět firmy, u nichž by Tereza mohla získat nové zaměstnání, a v zimě už spolu začali bydlet. Ačkoli to pro Terezu byla velká změna, rychle zvykla. Dobře si rozuměla i s Tomášovymi rodiči, kteří bydleli ve stejném domku. „Měli velkou radost, když Tereza začala měnit náš byt k obrazu svému a plánovala, co všechno změní na zahradě,“
Dvougenerační domek na kraji města se tak stal jejich bezpečným útočištěm. Nejlépe jim bylo, když spolu mohli zůstat doma. Dát si skleničku vína a pozvat si k sobě přátele je bavilo mnohem víc než chodit na diskotéky nebo do restaurace. Hodně času také věnovali koníčku, který je spojoval: focení. „Tereza používala moji první digitální zrcadlovku, a když si prohlížím naše fotky, někdy mám problém poznat, jestli jsem je fotil já, nebo ona,“ říká Tomáš se smíchem. Ovšem autorem mnoha snímků, ke kterým se oba často rádi vraceli, není ani jeden z nich. Na většině fotografií najdete jejich tváře zářící štěstím a nadějí, ve kterou věří všichni novomanželé.
NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN JEJICH ŽIVOTA
Byla to Tereza , kdo začal jako první mluvit o svatbě. Tomáš si do té doby říkal, že když spolu dva lidé chtějí být, žádný papír k tomu nepotřebují. Nyní ale nenašel ani jediný důvod, proč nesouhlasit s jejím nápadem. „Řekl jsem si proč ne a hned jsme začali plánovat.“ Vše, co bylo potřeba zařídit, si vzala na starost Tereza a dala si opravdu záležet na tom, aby vše bylo dokonalé. Svatební oznámení, jmenovky na stůl i ubrousky musely být dorůžova, prstýnky se vyráběly na zakázku podle návrhu snoubenců a až do poslední chvíle nesměl Tomáš Terezu vidět ve svatebních šatech.
„Přípravy sice byly hodně dlouhé, ale stálo to za to. Na 22.srpna 2003 si budu pamatovat až do konce života. Byl to nejhezčí den, jaký jsem dosud zažil. Cítil jsem se šťastný jako blecha,“ přiznává Tomáš. Ačkoli ze začátku novomanželé chtěli na svatbu pozvat pouze nejbližší rodinu, nakonec se obřadu v zúčastnilo přes padesát hostů. „Je pravda, že jich bylo víc, než jsme plánovali, ale nakonec jsme to neřešili. Mysleli jsme, že jde o oslavu, která se uskuteční jenom jednou za život a že nás ještě čeká spousta dalších.“ Jak moc se v tu chvíli oba mýlili, neměl ani jeden z nich sebemenší tušení.
Plánovali rodinu
Na svatební cestu zamířili Tereza a Tomáš na Seychelly , kde na ně čekala spousta zážitků, o čemž mimo jiné svědčí i fotoalbum krásných snímků. „Půjčili jsme si auto a jezdili po vlastní ose. Nikdo nás nedirigoval, a to nám dávalo možnost se kdekoli zastavit a fotit,“ vypráví Tom. Líbánky byly skvělé, ale samotným sňatkem se pro ně moc nezměnilo. Společných plánů měli dost i bez prstýnků. Už několik měsíců před svatbou Tereza vysadila antikoncepci. „Kdyby se jí podařilo otěhotnět, z pracovny bychom udělali dětský pokojíček. Během mateřské dovolené si Tereza chtěla přivydělávat focením na svatbách.
“ Představy o budoucnosti dvou zamilovaných lidí měly šanci na úspěch, ale jen pár týdnu.Přesně půl roku po svatbě se Tereza rozhodla jít na vánoční nákupy. S Tomášem se naposledy viděli v ten den ráno a slíbili si, že se spolu doma setkají večer. Jenže to se nestalo.. Od té doby ji už žádná z kamarádek neviděla. Domů nedorazila ani další dny . Její telefon, na který jí Tomáš několikrát volal, nikdo nezvedal. Do Štědrého dne hodiny , když policie spustila pátrání. Ze zamilované a šťastné Terezy se rázem stala pohřešovaná a Tomáš věděl, že nedokáže jen tak čekat a nečinně sedět.
Vánoce na houby
„Řekl jsem si, že pro Terezu musím něco dělat. Tím, že se doma zhroutím, nikomu nepomůžu.“ Spolu s otcem začal jezdit po okolí . Prohledával lesy, zbořeniště a pátral po jakékoli stopě, která by ho dovedla k jeho ženě. Vytiskl plakáty s její fotografií a popisem a roznášel je všude po městě. Výzvu vložil i na svoji internetovou stránku a kontaktoval média. „Chtěl jsem veřejnost maximálně seznámit s tím, co se stalo. Doufal jsem, že je Tereza živá a snažil jsem se za pomoci policie najít v republice nebo v sousedním Rakousku Německu Polsku někoho, kdo ji mohl vidět. Skoro 200 řidičů kamionů dostalo její popis, jenže bez výsledku,“ přiznává zoufale Tomáš. Velká bezmoc na něj dolehla právě na Štědrý den. V podvečer dokonce musel vyhledat lékařskou pomoc. Na pohotovosti dostal injekci a prášky na spaní.
Vrátil se domů a poprvé v životě neoslavil Vánoce. Dárky, včetně řetízku pro Terezku , ztratily smysl, a ze všech následujících večerů se stala noční můra. „Jakmile jsem si lehl do postele, začaly se mi hlavou honit děsivé scény z různých akčních filmů a promítalo se mi, co všechno se Tereze může právě dít. Bez prášků bych neusnul.“ Netrvalo dlouho a po poradě s obvodním lékařem se Tomáš rozhodl pro návštěvu známé psycholožky. S ní se mohl bavit o svých vnitřních pocitech, což mu po psychické stránce v mnohém pomohlo.
Tlak situace byl ale hodně velký a navzdory všemu mu nakonec bylo nejlépe v práci: „Neříkám, že jsem tam byl vždycky stoprocentně platný, ale se šéfem jsme měli takovou dohodu, že se v zaměstnání budu snažit okolní svět odbourat. Podařilo se mi tak alespoň na chvíli zapomenout na to, co se stalo a na vlastní bezmoc.“ Tomáš chtěl policii vyjít maximálně vstříc, řekl jim vše o vztahu se Terezou i o svých bývalých přítelkyních. Do nejmenších detailů jim popsal i úplné hlouposti. Obrátil se o pomoc na senzibily a objel všechny kamarádky, které v osudný den Terezu viděly . Nic z toho ale nedokázalo zabránit zprávě, která navždy zmrazila naději na šťastný konec.
„Když mi táta řekl, že přijeli lidé z kriminálky, myslel jsem si, že mi jdou vynadat kvůli reportáži o případu, kterou večer předtím odvysílala televize. Ani ve snu mě nenapadlo, jaký je pravý důvod jejich nedělní návštěvy,“ vzpomíná Tomáš. Ti, kteří se do té doby snažili najít jeho manželku, mu teď museli říct, že ji před pár minutami viděli mrtvou. Provedená pitva potvrdila že nalezená žena je Tereza a také to, že zemřela násilnou smrtí. V tédle situaci pomohli Tomášovi hlavně přátelé a otec . Pomohli mu najít sílu, aby ještě týž den byl schopný říct médiím, co se stalo. „Máma mě k tomu přemluvila, protože věděla, že je ještě budeme potřebovat…“ Jeho žena byla mrtvá a Tomáše čekal pohřeb, o kterém do dnešního dne nedokáže moc mluvit. Přiznává, že ten den moc nevnímal, co se kolem něj děje.
„Vím, že tohle všechno s sebou přináší i svoje negativa, ale jsou jen dvě věci, které mi vadí. Jedna je, když mi někdo začne rozmlouvat to, co dělám. Jsem hodně tvrdohlavý, a když se pro něco rozhodnu, tak přes to vlak nejede. Druhá je lidská hloupost. Spousta lidí mě obviňuje, ale pod své ,rozhřešení‘ se nikdo nepodepíše, jde spíš o výkřiky v různých internetových diskusích,“ rozebírá. Vyšetřování stále probíhá. On a jeho rodiče se nedávno podrobili výslechu na detektoru lži a také odebrání vzorků DNA. Od začátku má Tomáš podezření na člověka, který Terezu zabil, a svěřil se se svojí myšlenkou i policii. Doufá, že ten někdo bude jednou zatčen a po zásluze potrestán. „Přeji mu, aby si našel toho nejméně dobrého právníka v Evropské unii a dostal maximální hranici trestu,“ přiznává bez okolků.
V DOBRÉM I VE ZLÉM…
Mnoho lidí nevěří tomu, že případ Terezy spěje ke svému konci. Její manžel ano. Chce si na něj počkat a pak si vychutnat každý den, který dotyčný stráví ve vězení. Sám si stále úplně nedokáže připustit, že je Tereza mrtvá, a někdy má pocit, že se otočí a ona za ním bude stát. Ví ale, že musí žít dál, a myšlenka na sebevraždu ho nikdy nenapadla. Po psychické i fyzické stránce si sáhl na dno, které bylo podle jeho slov hodně bahnité. To, co se stalo, mu naprosto převrátilo žebříček hodnot. Tak trochu s omluvou přiznává, že je pro něj život den ode dne lehčí. Každé nové ráno se mu povede popolézt o stupínek výš. Moc dobře však ví, že ještě není u konce. „To, že to nevzdám, jsem slíbil před Terezou sám sobě. I když nejsem věřící, kroužek, který mám na prstu, je pro mě velká motivace. Je pravda, že naše svatba byla jen občanský obřad, ale slib, že spolu budeme v dobrém i ve zlém, pro mě teď platí víc než kdy dřív. Když se ohlédnu, můžu říct, že jsem se na Terezu nevykašlal. A to je dobře, protože zapomenout na ni, to je to jediné, co nikdy v životě nedokážu.“
Tomáš nikdy nezapomene a bojuje za spravedlnost za ženu kterou miloval ,a kterou mu nemilosrdně osud vzal a někdo zabil .
Statistiky pohřešovaných osob nahánějí hrůzu a ten který neprožil na vlastní kůži nikdy nepochopí tu hroznou bezmoc a bolest , né všechny případy končí štastným koncem a proto žijme každý den tak jako by ten dnešní byl zrovna ten poslední , život je tak nevyzpytatelný a kratký , a ztráta člověka je ztrátou největší a nejbolestivější ............
KOLIK LIDÍ SE POHŘEŠUJE
V roce 2008 bylo v České republice vyhlášeno pátrání po 2020 dospělých osobách (1228 mužů a 792 žen). Do 5. května 2009 se stále pohřešovalo 54 mužů a 37 žen. Oproti roku 2000 výrazně stoupl počet vyhlášení pátrání po svěřencích, to znamená dětech do 18 let. „V roce 2000 se hledalo 5581 svěřenců, z toho tři děti se do 23. dubna 2009 stále nenašly. V loňském roce už vzrostlo číslo na 8751 a do 23. dubna se pohřešovalo celkem 152 dětí,“ uvedla pplk. Mgr. Pavla Kopecká z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování. Pokud se ztratí někdo z vašich blízkých, neexistuje pro policii žádná časová lhůta pro vyhlášení pátrání. V tomto případě tedy opravdu platí, že čím dříve zprávu oznámíte, tím větší je šance hledaného najít.
2024 ©