Podvedla partnera: Čeká dítě s pošťákem!
„Už za necelý měsíc se dozvím pravdu...“
Čekání na vytouženého potomka dostalo dramatický nádech. Bojí se, aby miminko nebylo podobné místnímu pošťákovi!
Dlouholetá známost a užívání si mejdanů i hezkých dovolených... To,
co Beátu bavilo několik let, jí zhořklo během jediného okamžiku. Biologické hodiny začaly tikat naprosto nečekaně. Bylo jí pouhých osmadvacet a po dítěti dosud nikdy netoužila. Po zcela náhodném setkání s bývalou spolužačkou z vysoké školy, která si vezla v kočárku čerstvě narozenou holčičku, se pro Beátu všechno změnilo. 
To miminko bylo tak sladké a voňavé! Beátě se skoro chtělo plakat. Rázem ji přestal zajímat svobodný a bezstarostný život i nudné a vlastně stále stejné večírky s kolegy. Věděla naprosto jistě, co chce a po čem touží ze všeho nejvíc. Po dítěti!
Se svojí touhou se hned večer svěřila svému partnerovi, se kterým žila ve společném bytě už víc než osm let. Čekala, že se jí vysměje, ale opak byl pravdou. Přiznal, že by nebyl vůbec proti, a hned začal plánovat koupi domku někde za Prahou.
„Byla jsem hrozně překvapená, jak Mirek zareagoval. Jako by na něco podobného už dávno čekal… Zamilovala jsem se do něho snad ještě víc než předtím!“ vzpomíná Beáta a podrobně líčí, jak společně nadšeně plánovali prodej bytu i se zbytkem hypotéky a stěhování někam na čerstvý vzduch, kde to bude dětem svědčit.
Těžké začátky na polosamotě
Vybrat nové místo k životu, vhodné i pro plánovanou početnou rodinu, nebylo tak lehké, jak si Beáta představovala. Do nějakého satelitního městečka se jí nechtělo a na vesnici také ne. Do hor to bylo daleko – a tak dále, prostě všude něco vadilo. A když ne, byla cena příliš vysoká. Mirek vydělával velmi slušně, ale Beáta správně předpokládala, že ona do rodinného rozpočtu několik let přispívat nebude…
Rozhodnutí nakonec padlo na malou vísku vzdálenou asi hodinu od Prahy. Několik opuštěných chalup s velkým pozemkem a dokonce i lesem lákalo spíš chalupáře. Ale praktický Mirek už viděl dál - ideální místo pro děti i pro založení malé školy a budoucí pracovní příležitost pro Beátu, která vystudovala učitelství. Bylo rozhodnuto a stěhování proběhlo rychleji, než si Beáta mohla vůbec přát.
„Všechno bylo tak rychlé a hektické, že jsem sotva stačila držet tempo. Jenže sen se změnil v tvrdou realitu a já už po týdnu brečela steskem po Praze…“ přiznává zkroušeně Beáta a dodává: „Kdo nezažil každodenní realitu takového příšerného zapadákova, neumí si to vůbec představit. Mirek brzy ráno odjel do práce a vracel se až pozdě večer. Já celý den jen natírala, smýčila a gruntovala.
Celé dny jsem neviděla ani živáčka a první měsíc jsme byli dokonce i bez televize, protože tam byl slabý signál. Hrůza. Se zaměstnáním jsem sekla, abych se mohla věnovat baráku. Všichni mi záviděli, ale já si připadala jako Robinson na pustém ostrově.
Časem jsem se samozřejmě seznámila s místními – při nákupu v několik kilometrů vzdáleném obchůdku. Ale to byly většinou ženské v důchodu nebo mladá děvčata na mateřské. Tady se totiž rodilo brzy a já už pro ně byla stará… Děti měly krásné, jen co je pravda, tak alespoň o nich jsem se s nimi mohla bavit…
Nečekaný přítel – pošťák
Beáta během necelého roku vybudovala z domku útulné hnízdečko a dokázala začít i podnikat. Založila si na internetu malý obchůdek s ručně malovanými tričky a prodávala je na dobírku. Vše by bylo tak, jak si mladý pár vysnil, nebýt faktu, že se Beátě stále nedařilo otěhotnět. Byla zoufalá a neuplynul týden, kdy by alespoň jednou či spíš dvakrát nenavštívila nějakého lékaře nebo neabsolvovala nějaké nepříjemné vyšetření…
Začínala toho už mít dost, ale nebylo komu se svěřit. „Mým jediným spojením se světem byl pošťák, který se u mě stavoval na kafe, i když mi zrovna nic nenesl. Vždycky když jsem nesla trička na poštu a potkala ho tam, usmíval se na mě. Byl to starší pán, nijak hezký. Ale byl hrozně milý a vlídný. Bylo mi s ním dobře! A jednou, když jsem byla opravdu zoufalá, se to stalo…“
Pozná se skutečný otec?
Beáta se odmlčí. Je jí těžko, ale potřeba se někomu svěřit, ji přemáhá: „Prostě u mě zůstal celé dopoledne a několikrát jsme se pomilovali. Teď už tomu vůbec nemohu uvěřit, že se něco takového stalo, ale bylo to tak přirozené! Já byla opuštěná a on připravený naslouchat. Vůbec mě k ničemu nenutil… A potom se sebral jakoby nic a šel roznést zbytek pošty. Víckrát už jsme se pak o tom nebavili.
Jenže hned za několik týdnů test ukázal, že jsem těhotná! Měla jsem obrovskou radost, skoro jako bych zapomněla na svoji jednu jedinou nevěru. Až když jsem v ruce držela těhotenský průkaz, mi to došlo. Úplně se mi podlomila kolena.
Vždyť to dítě možná není Mirka, ale našeho pošťáka!“ Beáta vysvětluje, proč se tak obává prozrazení. Ona i její partner jsou tmavovlasí a hnědoocí. Pošťák má takové ty slámově rezaté vlasy a pihy po celé tváři… Je zřejmé, že poznat, kdo je skutečným otcem dítěte, nebude problém pro nikoho ve vsi, ani v blízkém okolí…
„Musím na to stále myslet. Dokonce jsem si uvědomila, že několik těch mnou obdivovaných miminek u místních mamin mělo také vlásky dozrzava. Je to snad náhoda?“ přemítá Beáta a rozpačitě si hladí už dost objemné bříško. Za necelý měsíc se dozví pravdu. A s ní i všichni ostatní, včetně milovaného Mirka…
2024 © 