Pravdivé lži

Pravdivé lži

„Důležité je dostat ho co nejrychleji do ložnice, dovést ho k orgasmu a pak už mít zbytek večera jen pro sebe.“

Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Aneb kdo z nás nikdy nezalhal, nechť se dívá na nás ostatní skrz prsty. Někdo o ženách tvrdí, že jsou intrikánky, jiní by je nazvali tajuplnými, někomu připadají žensky upřímné, jinému naopak vypočítavé... Každá tu a tam využívá ženské zbraně, nemluví pravdu. A v ložnicích, tam té nepravdy je víc než dost.

Postelové lži

Jsou zvláštní kapitolou našeho života. Na první pohled se zdají být zbytečné. Proč bychom lhali člověku, kterému dáváme své tělo? A když mu máme lhát, proč raději, jak se říká, neodejít od rozdělané práce?

Když je nám přece někdo tak blízký a my jsme blízké jemu, tedy alespoň to předpokládejme, proč si nemůžeme dovolit ten luxus říkat si pravdu a nic než pravdu?! Abychom se nezraňovali? Ale vždyť když se ona lež provalí, stejně nad ní většinou nemávneme ledabyle rukou a nezasmějeme se jí... Přesto lžeme. Možná bude troufalé to tvrdit, ale lžeme všichni.

Ten je ale velký!

Na co jsou muži hodně ješitní? Na své přirození. Protože je penis to nejcennější, co na svém těle mají (někdy tedy to druhé nejcennější – až po hlavě), nesmíme jim ho hanit, nebo vznášet nějaké námitky. Beztak jeho tvar či velikost nezmění. A když, tak jen velmi ztěžka. Třiatřicetiletá novinářka Romana vzpomíná na jednoho ze svých partnerů, díky kterému se naučila, jak v tomto ohledu zacházet s muži.

„Tenkrát mi bylo dvacet, možna už dvaadvacet a chodila jsem
s jedním ženatým pánem. Nevím, jak ho to napadlo, ale jednoho odpoledne se mě zničehonic zeptal, jestli si myslím, že má veliký penis. Já tehdy ještě byla trochu naivní a snažila jsem se mluvit pouze pravdu,
a tak jsem mu naprosto nezáludně odvětila, že jsem viděla už i o něco větší. Měli jste ho vidět, vyletěl jako čertík z krabičky.

Strašně se urazil, bouchnul dveřmi od mého bytu a několik dní se vůbec neozval. Trucoval. Asi si lízal ránu, kterou jsem mu nechtěně uštědřila. Od té doby jsem otázku na velikost penisu slyšela ještě dvakrát. A jak jsem v obou případech odpověděla? Pochopitelně že žádný z mých předchozích milenců větší přirození neměl! Pravdu už si říct netroufnu.“

Nejlepší milenec

Kromě toho, že muži nechtějí slyšet, že některý mohl mít větší penis než oni, také se jim nebude líbit, když jim řeknete, že váš bývalý byl v posteli lepší, vynalézavější, mrštnější. A už vůbec jim nesmíte naznačit, že by se vám sex v jejich podání nelíbil třikrát denně. Monika je na mateřské, a protože se její manžel nedokáže smířit s tím, že její pozornost nepatří už jen jemu, ale také dvojčatům, snaží se mu to vynahradit alespoň tím, že je mu po vůli, kdykoli si zamane. „Někdy je to bohužel každý den.

Zatímco já bych nejraději zalezla pod peřinu a okamžitě usnula, on si snad myslí, že se bez sexu neobejdu, protože tvrdí, že mne nechce zanedbávat a že jsme se dřív milovali i několikrát denně atd. Jenže dřív jsme neměli děti a byli jsme svobodnější, zamilovanější. Sex vydržím, i když si ho užiji málokdy. Zatímco před porodem jsem měla i několik orgasmů za sebou, teď mívám tak jeden, ale silnější. Nejraději si ho ale přivodím sama.

Při milování předstírám, jak se mi to líbí, vzdychám, vzpínám se, jen aby on měl dobrý pocit. Ve skutečnosti mi jde hlavně o to, aby už byl hotový on a mohlo se jít spát.“ Monika to nejčastěji řeší předstíráním orgasmu. „Protože si nemyslím, že bych dokázala tak dokonale zahrát skutečně vzrušenou ženu, snažím se si pokaždé zakrýt obličej polštářem, což jsem manželovi odůvodnila tím, že nechci vzbudit děti svým křikem.

Zatím to vypadá, že nemá vůbec ponětí, co ve skutečnosti cítím. A snad to tak ještě chvíli zůstane.“ Když jsem přemýšlela o tématu tohoto článku, nedalo mi to a několika kamarádů jsem se zeptala, jak poznají, že se jejich partnerce sex s nimi líbí. Všichni do jednoho odpověděli, že se to pozná podle toho, jestli žena „zvlhne“. To je neklamný důkaz její odevzdanosti.

A pravý orgasmus prý poznají podle toho, že žena propne nohy. „Kdysi mi jedna známá řekla, že když ženská říká, že byla hotová, ale přitom měla nohy od sebe, nemůže to být pravda,“ svěřil se mi Zdeněk. Zajímavé poznávací znamení, ovšem dovoluji si o něm pochybovat. Znám totiž minimálně jednu ženu, u které to neplatí – sebe. A když existuje jedna výjimka, zajisté jich bude po světě běhat ještě několik takových.

Už budu

Ivaně je sedmadvacet a je herečkou jednoho malého divadla na severu Čech – alespoň má průpravu pro malé postelové etudy... Její současný partner by byl šťastný, kdyby mu pokaždé řekla, když „to“ na ni jde. „Prý mám křičet ‚Už budu!‘, ale to mi přijde k smíchu.

Samozřejmě to můžu udělat, ale zdá se mi to uhozené. Párkrát jsem mu jeho přání splnila, ale museli jsme to dělat zezadu, aby neviděl výraz mého obličeje. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát...“

Chutnalo ti?

Tak takovou otázku by si pánové mohli odpustit. Pití ananasové šťávy pro zlepšení chuti spermatu a další podobné recepty jsou k ničemu. Prostě a jednoduše: dobré sperma má malokterý chlap. A že ho polykáme? 

To máme pořád běhat do koupelny to vyplivovat, když oni se neobejdou bez orálního sexu až do konce? Raději jsme si zvykly. Naštěstí ho nikdy nejsou litry a jeho chuť lze zahnat – třeba ananasovým džusem...

Jiná kapitola

Pomineme-li lži týkající se sexu, i ve vztahu jich může být dost. Ať už jsou to ty milé, kdy tvrdíme, že nechceme žádného muže vlastnit
a necháme mu naprostou svobodu, neboť jedině ta svědčí o toleranci a důvěře v něj. Také o svatbě se často zmiňujeme jako o něčem zbytečném, naše láska přece žádný papír nepotřebuje. Jenže ve skrytu duše většina z nás doufá, že ho napadne nás o ruku požádat.

Opravdu svatbu nepovažujeme za něco veledůležitého, ale může být docela milá. Alespoň v případě, že jste ještě žádné manželství neokusila. Po prvním rozvodu už se snažíte druhou chybu neudělat. A děti? Na ty samozřejmě nepospícháme... Zkrátka si jeden s druhým hrajeme. Ukazujeme se takovými, jaké by si nás náš protějšek přál. Ale jste si jistá, že víte, co on skutečně chce? A teď k čistokrevným lžím.

Ne nadarmo se říká, že nejjednodušší je pravda, protože kdo si má, proboha, všechno pamatovat! Lež funguje jen tehdy, je-li systematicky vykonstruovaná, promyšlená a propracovaná do detailu – případně se na ní podílí ještě další zainteresovaná osoba. Vladimíra pomáhala maskovat své kamarádce úniky od manžela. „Jezdila za mnou domů na návštěvu každou středu. Byla jsem tehdy na mateřské se svými dvojčátky, takže jsem byla vděčná za každé rozptýlení.

Ale – mám-li být upřímná – brzy jsem toho měla dost, protože mi věnovala půl hodinky, pak se v mé koupelně vykoupala, namalovala a vykrášlila a jela za milencem! Fungovala jsem v jejím rozvrhu jenom proto, aby ta její lež nebyla tak velká, ale vlastně poloviční...

Samozřejmě že to prasklo. Jednoho dne jí manžel zavolal, že potřebuje odejít, aby se vrátila a pohlídala děti. Vykrucovala se, čímž mu nasadila brouka do hlavy, navíc nedomyslela, že se vrací domů nalíčená a navoněná, zkrátka že vypadá trochu jinak, než když ke mně odjíždí. Lhát se nemá, vždyť nás to rodiče učili.“ Nemá, ale někdy si zkrátka nemůžeme pomoci.