Rizika rozkoše
Ne každý nechráněný styk musí nutně znamenat, že jste HIV pozitivní. Existují ovšem mnohem běžnější infekce, které se bohužel často ani příliš neprojevují. Občas třeba jen bolestí při močení. To je první náznak, že něco není v pořádku.
Pár skleniček, uvolněná atmosféra a hezká holka na vedlejší barové židli snadno boří plánovaný noční program. Spánek se odkládá a uvolňuje místo rozkoši. Ranní rozpaky a očekávaná kocovina ovšem nemusí být tím jediným, čím za takovou noc zaplatíte. Vaše vzájemná výměna tělesných šťáv mohla mít i černé pasažéry: viry, bakterie, parazity. Prostě se svezli...
Sex už dávno není pouhým prostředkem k rozmnožování. Je to zábava chudých i bohatých, starých i mladých, mužů i žen. To silné vnitřní puzení, kterým nás příroda či Bůh obdařili, abychom nevymřeli, jsme sice nedokázali ovládnout, ale zato ho velmi rádi využíváme k vlastní potěše. Od vynálezu antikoncepce beze strachu z rodičovství a od objevu antibiotik beze strachu z jiných možných důsledků. Zázračné pilulky změnily svět a přinesly nebývalou sexuální revoluci. Sex se zdál být tou nejlepší a nejsvobodnější zábavou pod sluncem, navždy oproštěnou od rizik nechtěného početí či takových hrůz, jako byl například syfilis.
Bylo to však předčasné. Hormonální antikoncepce sice funguje lépe a lépe, ale je jí tolik, že pomalu a jistě hormonálně zamořuje celý svět. Některé hypotézy jí dokonce přisuzují vinu na úbytku mužských spermií. A antibiotika? Darmo mluvit. Doby, kdy stačilo spolykat několik penicilinů, aby byl člověk zase jako rybička, jsou už definitivně za námi. Nemoci se stávají zákeřnějšími, bakterie a viry rezistentnějšími, a aby toho nebylo málo, uprázdněné místo na žebříčku těch nejhorších venerických chorob převzal virus HIV, na který je moderní věda dosud stále krátká. Sex – přinejmenším ten náhodný, a zejména ten nechráněný – už opět připomíná tak trochu běh po minovém poli.
Život s bakteriemi
Představa, že jednou trvale zvítězíme nad mikrosvětem uvnitř našich těl, je absurdní. Lidské tělo má tolik buněk, že bychom k jejich matematickému vyjádření potřebovali číslo následované čtrnácti nulami. Přesto nejsou lidské buňky nejpočetnějšími buňkami lidského organismu. Tento primát patří bakteriím, kterých v nás žije ještě desetkrát více. Bakterie máme všude. V ústech, na povrchu těla, i ve střevě a v žaludku. Jen v našem trávicím traktu je jich kilo a půl. Bakterie jsou zkrátka naší součástí a z tohoto „partnerství“ se nelze nijak vymanit. Drtivá většina z nich jsou přátelské bakterie, které nám pomáhají žít a přežít. Ty nebezpečné patří mezi velmi malý zlomeček vyvrhelů, který však dokáže napáchat v organismu nepěkné škody. Jejich životní koloběh se přizpůsobil našemu a sex je pro některé z těchto bakterií velkou slavností a příležitostí k dalšímu šíření a rozmnožování.
Bakteriální pohlavní nemoci jsou navíc jen jednou z armád, která nás při sexu ohrožuje. Řadíme mezi ně například syfilis, kapavku či chlamydiové infekce. Dalšími útočníky jsou viry – namátkou herpes, HIV, lidský papilomavirus či hepatitida. A v téhle konkurenci blednou i parazité, jako je veš muňka (známnější pod lidovým označením „filcka“) či plísně, které se mohou prostřednictvím sexu také šířit.
Syfilis
Tato nemoc bývala skutečnou zhoubou, jednou z nejnebezpečnějších a také nejrozšířenějších nemocí minulosti. Neexistoval na ni žádný účinný lék a dříve či později končila smrtí. Syfilis se šíří takřka výhradně pohlavním stykem (klasickým, orálním i análním). Mezi slavné oběti syfilidy patří třeba otec Winstona Churchilla či český vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Spekuluje se i o Klementu Gottwaldovi či V. I. Leninovi. Být nakažený syfilidou bývalo, snad i kvůli strachu z neléčitelné nemoci, obrovské společenské stigma. Zejména ve třetí, poslední fázi choroby. Postižení zprvu nebylo nijak nápadné. Na místě průniku bakterií do těla se vytvořil malý a nebolestivý vřed, který po několika týdnech zmizel. Ve druhém stadiu se objevovala vyrážka a zduření uzlin. Pak následovalo období klidu, kdy se syfilis nenápadně šířil celým organismem. To mohlo leckdy trvat až dvacet let.
A pak nemoc vypukla naplno: bakterie syfilidy poškozovaly klouby, srdce, cévy i nervy. Nemocní mívali srostlé obratle, takže se pohybovali zvláštní (a na první pohled viditelnou) topornou chůzí. Nemoc navíc destruovala obličej, napadala kůži, nosní přepážku i části patra. A aby toho nebylo málo, nemocní v této fázi trpěli těžkými poruchami osobnosti, demencí a progresivní paralýzou. Takové případy jsou dnes k vidění jen v chudých zemích, v těch rozvinutějších lékaři podchytí nemoc zpravidla mnohem dříve. Už od středověku hledali lékaři a mastičkáři nějaký lék. Doporučovala se koupel v jelením mléce či v krvi netopýrů, a dokonce i pravidelný sex s pannami. Kožní projevy syfilidy pomáhaly potlačovat rtuťové masti, které však často vedly k otravě rtutí. Pak lékaři objevili Salvarsan, který byl vůbec prvním vynalezeným lékem proti pohlavní nemoci. Dnes se léčí antibiotiky (nejčastěji penicilinem či tetracyklinem). I když se syfilis podařilo na celém světě potlačit, v posledních letech případů znovu přibývá.
Kapavka
V současnosti je Kapavka jednou z nejrozšířenějších sexuálně přenosných nemocí na světě. Projevuje se hnisavým zánětem sliznic vylučovacích a pohlavních orgánů, někdy může zasáhnout konečník nebo spojivky v očích. Kapavka se nejčastěji šíří pohlavním stykem. Inkubační doba trvá obvykle dva dny až dva týdny. První symptomy se u mužů obvykle projevují mezi druhým a pátým dnem od nákazy. Někteří lidé však mohou být zcela bez příznaků i několik měsíců. U mužů jsou nejčastějším projevem obtíže při močení doprovázené řezáním, pálením a hustým hojným hnisavým výtokem z močové trubice. Bez efektivní léčby se může rostoucí infekce rozšířit na nadvarle, varlata nebo prostatu a způsobit neplodnost. Ta ostatně hrozí i ženám. Kromě toho infekce kapavkou výrazně zvyšuje riziko nákazy virem HIV. Při napadení rekta může kapavka způsobovat také krvácení z konečníku. Dlouho se zdálo, že řešením kapavky bude navždy penicilin, ale podobně jako u jiných nemocí se bakterie přizpůsobily a penicilin často nepomáhá.
Chlamydie
Chlamydie patří mezi nejrozšířenější mikroorganismy v přírodě. Svou velikostí a způsobem parazitování v lidském těle stojí kdesi na pomezí mezi říší bakterií a virů. Mohou napadnout prakticky každý orgán v těle, byť nejčastěji napadají především močopohlavní orgány a plíce a posléze klouby, srdce a mozek. Člověku jsou nebezpečné zejména tři druhy chlamydií: pneumoniae, psittaci a trachomatis. Nějakým typem chlamydií bývá nakaženo až 70 či 80 procent populace! První dva zmiňované typy chlamydií se šíří téměř výlučně vzduchem, poslední typ přímým kontaktem, zejména pohlavním stykem.
Problémem chlamydií je, že infekce probíhá velmi často bez příznaků, hlavně u žen. Ty se diagnózu často dozví jen proto, že nemohou otěhotnět. Chlamydie totiž kromě jiného způsobují také neplodnost. Muži mohou někdy tuto infekci pociťovat asi jako lehčí průběh kapavky – bez výtoku a s bolestmi při močení. Ačkoli jsou chlamydiové infekce téměř bez příznaků, škála nemocí, které mohou potenciálně vyvolat, zní dost hrozivě. Může to být onemocnění srdce či mozku, astma, rakovina, roztroušená skleróza či revmatické postižení. Přitom příznaky mnohdy nerozpozná ani lékař, kterého nemocný navštíví s chronickým únavovým syndromem, bolestmi hlavy nebo kloubů. Nemoc bývá proto obvykle odhalena náhodou nebo v při preventivních vyšetřeních.
Antibiotika u chlamydií jen urychlují hojení, infekci zcela neodstraní, ale pobijí většinu zárodků, aby si s nimi imunitní systém poradil sám.
Chlamydiové nákazy jsou v populaci mnohem častější než syfilis a kapavka a nárůst počtu onemocnění v posledních letech v Evropě velmi strmě stoupá.
Herpes – opar genitálu
seznamte se s virem, o kterém se říká, že dokázal zastavit sexuální revoluci v šedesátých letech. Je to zdánlivě prosté virové onemocnění kůže, zkrátka opar. Oparů existuje více druhů a ten, který způsobuje opary rtů, je velmi blízkým příbuzným oparu alias herpetu na genitálu. Lékaři ho neřadí přímo mezi pohlavní choroby, ale mezi pohlavně přenášené nemoci. V současné době se z tohoto typu viru (HSV 2) stává celosvětový problém s narůstající frekvencí výskytu. Jen ve Spojených státech je tímto virem nakaženo přes třicet milionů lidí a ročně jich až půl milionu přibývá.
Opar genitálu vypadá (až na umístění) stejně jako opar rtu a u partnerky jej těžko přehlédnete. Někteří lidé jsou však pouhými nosiči viru a opar se u nich vůbec nevytvoří. Přesto se od nich můžete nakazit. Při prvotní nákaze se virus nejprve množí v místě kontaktu a do deseti dnů vyvolá postižení kůže nebo sliznice. Ochrana? Snad jedině sexuální abstinence.
Lidský papilomavirus
Existuje více než sto typů papilomavirů, které napadají lidské buňky. Jsou to však v populaci relativně běžné viry a většina z nich nevyvolává žádné symptomy onemocnění a infekce tak odezní bez léčení. Některé typy papilomavirů však na kůži způsobují bradavice – především na rukou a na chodidlech. Kromě toho existuje asi třicet typů papilomaviru, které se specializují výhradně na oblast genitálií. Tam vyvolávají rovněž drobné bradavičky na kůži a u žen také na sliznici děložního hrdla. Bez léčby se mohou tyto abnormální buňky někdy změnit na buňky rakovinotvorné. To hrozí zejména ženám, jejichž organismus se určitých typů viru nikdy zcela nezbaví.
Lidský papilomavirus je vysoce nakažlivý, mnoho nakažených však nemá žádné příznaky infekce a mohou virus dále šířit. Odhaduje se, že mnoho lidí se tímto virem nakazí už v průběhu prvních dvou až tří let pohlavní aktivity. Dvě třetiny lidí, kteří mají pohlavní kontakt s infikovaným partnerem, se podle údajů Světové zdravotnické organizace nakazí během tří měsíců. V ČR existuje vakcína proti těmto virům, ale podávat by se měla jen dívkám, které dosud neměly sex.
HIV/AIDS
syndrom získaného selhání imunity, stručně řečeno AIDS, se stal metlou současnosti. Nemoc byla poprvé zaznamenána v roce 1981 a nepodařilo se ani zastavit její šíření, ani objevit lék. AIDS je vlastně názvem mnoha příznaků a infekcí, které jsou následkem poškození imunitního systému člověka virem HIV. Tento virus se přenáší především krví, a tedy i při sexu – orálním, vaginálním i análním (uvedené pořadí zohledňuje jejich stoupající rizikovost). Inkubační doba nemoci je asi tři až osm týdnů. Pak se projeví akutní infekce HIV, která je symptomy velmi podobná běžné chřipce. Po odeznění přechází nemoc do latentního stadia, kdy nemá nemocný žádné obtíže. Teprve potom následuje zhroucení imunitního systému známé jako AIDS. A samozřejmě smrt.
Navzdory tomu, že se léky na tlumení HIV/AIDS zdokonalují každým rokem, nemoc zůstává nevyléčitelnou a smrtelnou. Zatím lze jen prodloužit dobu dožití. Počátkem srpna nemocným vysvitla naděje, když američtí vědci oznámili, že se jim podařilo rozluštit a přečíst kompletní strukturu genomu viru HIV. Začínají prý chápat i způsob, jakým genom zařídil, aby lidské tělo virus nedokázalo rozeznat. To dává šanci na vývoj nových léků a snad i vyléčení pacientů.
Esquire doporučuje
Nejlepší ochranou proti pohlavním nemocem je prevence. Máte-li podezření z nákazy, nepodceňujte jej a nechte se vyšetřit. Poradíme, jak na na to...
Způsoby ochrany proti pohlavním nemocem jsou až notoricky známé.
Nejspolehlivější je nepříliš populární sexuální abstinence. Jen tehdy máte (téměř) jistotu. Máte-li stálou partnerku, pak nejspíš abstinence od sexu nepřipadá v úvahu a nastupuje další řešení: věrnost. V tomto případě však odpovědnost přebírají dva lidé a zmiňovaná jistota už tak jistou není. Pokud jste si ale opravdu věrní, jde o dostatečnou ochranu.
Máte-li náhodný sexuální styk, nikdy nepodceňujte používání kondomu. Jsou sice nemoci, před kterými vás spolehlivě neochrání ani kondom, ale přesto vždy velmi výrazně snižuje riziko jejich přenosu. Pro většinu pohlavně přenosných nemocí platí, že orální sex je nejméně rizikovou aktivitou, vaginální styk je riskantnější a anální sex tou nejrizikovější technikou. Menstruace rovněž zvyšuje možnosti přenosu nemocí. Nikdy nespoléhejte na „selský rozum“ či na úvahu „ta holka vypadá zdravě“. To není záruka a kromě toho ani ona sama (ostatně ani vy) o sobě většinou nemůže prohlásit, že je na sto procent zdravá.
Pokud máte podezření, že jste se nakazili nebo cítíte příznaky nemoci, neodkládejte návštěvu odborného lékaře. Odklady léčby mohou vaše zdraví těžce poškodit. Většina pohlavních nemocí se navíc podstatně lépe léčí na počátku infekce.
Testy na případné infekce se provádějí buď z moči, krve nebo ze stěrů ze sliznic. Odběr vzorků je v nejhorším případě nepříjemný, ale rozhodně není bolestivý. Testy na chlamydie a kapavku lze uskutečnit už po týdnu od rizikového styku. Testy na syfilis či herpes se provádějí po několika týdnech až třech měsících. Totéž platí pro vyšetření na infekci HIV – v krvi se musí nejprve objevit protilátky, aby bylo možné s jistotou určit, zda je člověk infikován, nebo nikoli.
Léčba pohlavních nemocí je ze zákona povinná a zrovna tak zákon trestem postihuje i jejich vědomé šíření. Návštěvy lékaře a vyšetření není třeba se obávat. Ženy mohou tato vyšetření podstoupit u svého gynekologa, ale mohou – stejně jako muži, pro které je to jediná možnost – navštívit ordinaci odborného lékaře, venerologa. Takového specialistu lze najít v každé nemocnici. V Praze se na tuto léčbu specializuje Centrum pro sexuálně přenosné choroby v Apolinářské ulici, kde přijímají i pacienty bez doporučení praktického lékaře či gynekologa. Pacienti nemusí mít obavy z prozrazení své případné diagnózy. Dermatovenerologové zachovávají mlčenlivost, a dokonce jsou k vedení jejich lékařské dokumentace zvlášť přísné předpisy, aby se předešlo zneužití informací. Nikdo po vás nebude chtít jméno vaší partnerky, ale v jejím i ve vašem zájmu by měla podstoupit vyšetření i ona.
2024 © 