Uplynulo čtrnáct dní od okamžiku...

J.I.P

Uplynulo čtrnáct dní od okamžiku, kdy mne s velmi těžkým a komplikovaným zápalem plic převezli do okresní nemocnice a uplynulo také čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem se doslova a do písmene znovu narodil. Doktoři na jednotce intenzivní péče udělali zázrak a i když oni to dávali do souvislosti především s mým mladým a silným tělem, já věděl, že jsem zůstal mezi živými hlavně díky jejich schopnostem a nezměrnému úsilí, které mi v těch uplynulých dnech věnovali.

Zotavování bylo sice na můj vkus příliš pomalé, což v praxi znamenalo, že už jsem se téměř bez cizí pomoci dokázal na posteli posadit, ale jakákoliv, byť zcela banální činnost, činila mému dýchacímu i pohybovému ústrojí takové obtíže, že jsem si připadal spíše jako osmdesátiletý stařec a ne jako pětadvacetiletý, pravidelně trénovaný mladík. Jakž takž jsem se ještě dokázal téměř bez cizí pomoci najíst, ale např. pravidelnou ranní a večerní hygienu, spočívající v otírání celého mého těla namočenou žínkou, zatím stále prováděly zdravotní sestry.
Bylo chvilku po obědě, když za mnou přišel právě službu konající doktor a sdělil mi, k mé obrovské radosti, že můj stav je již natolik stabilizovaný, že umožňuje mé přeložení z jednotky intenzivní péče na normální pokoj plicního oddělení. Netrvalo dlouho a už mé pojízdné lůžko tlačené jakýmsi zřízencem vjíždělo do světlého pokoje ve čtvrtém patře hlavní budovy nemocnice. Pokoj byl dvoulůžkový, ale protože druhá postel byla očividně neobsazená, zaradoval jsem se, že budu mít konečně po těch dlouhých nocích ve společnosti bolestí sténajících pacientů, trochu klidu a soukromí. Poté co můj pokoj opustil sám primář plicního oddělení a s ním ještě dva další lékaři, kteří mne přišli na uvítanou pozdravit a já právě otevřel už asi pátou rozečtenou knihu, otevřeli se dveře a dovnitř vešla sestrička.
Zatímco na intenzivce se pravidelně střídalo celkem asi deset sester, které byly vesměs všechny velmi milé a ochotné, ale nikoliv příliš pohledné, na plicním tomu bylo na první pohled zcela jinak. Její milý, ještě téměř dětský hlásek při pozdravu mne donutil, abych přestal hledět do rozevřené knížky a podíval se pořádně na svoji novou pečovatelku. Celým tělem mi projel hrom a blesk dohromady. Přede mnou stálo nádherné stvoření úhledně zabalené do modro-bělostné uniformy. Pod bílým čepcem měla stažené dlouhé tmavě hnědé vlasy a pod její uniformou se zřetelně rýsovaly od pohledu pevné, přes její velmi štíhlou postavu, neskutečně velké kozy. V těch místech měla také připnutou cedulku se jménem Pavla. Dívala se na mne velkýma tmavýma očima a na jejích plných rtech spočíval zcela bezelstný a upřímný úsměv. Na stolek vedle postele postavila konvici plnou čerstvě uvařeného čaje, kterou s sebou přinesla a z její tváře stále nemizel ten kouzelný a nevinný úsměv. „Když budete cokoli potřebovat, stačí zazvonit“, řekla medově a pak dodala: „Za chvíli vám donesu prášky, tak si zatím změřte teplotu a podala mi na stolku ležící teploměr.
Málem jsem se nemohl trefit do podpaží, když jsem při jejím odchodu pozoroval ten úchvatný zadeček a nádherné dlouhé nahé nohy. „No co, alespoň to tady bude zábavnější“, pomyslel jsem si a se zavřenýma očima si představoval svoji novou pečovatelku bez její uniformy. Pavla přišla během odpoledne ještě několikrát, z toho dvakrát připravit mě o trochu mé drahocenné krve a pokaždé se mi zdála ještě krásnější než předtím. Asi okolo osmé večer se znovu otevřeli dveře mého pokoje, Pavla nakoukla dovnitř a pronesla: „Za chvilku Vás přijdu umýt, tak se zatím svlékněte“, a zase zmizela. S námahou jsem ze sebe stáhl oba díly pyžama. Na intenzivce jsem si při mytí vždy na sobě nechal slipy, ale teď jsem se rozhodl, že to sobě i Pavle trošičku zpestřím a sundal jsem ze sebe i tento poslední díl ošacení. Asi po deseti minutách vešla Pavla a v náručí nesla umělohmotnou nádobu plnou teplé vody, sprchový gel, žínku a čistý ručník. „Tak jdeme na to, ne“, usmála se, když všechny věci položila na stolek vedle postele. Odhrnul jsem ze sebe peřinu a zůstal před Pavlou ležet jen tak, jak mne Bůh stvořil. Zpozoroval jsem, jak se zarazila, ale neřekla nic a opatrně namočila žínku do teplé vody. Pomalu a velmi něžně mi začala žínkou otírat moji pokožku, ale cítil jsem, jak se bojí dívat se přitom na mé odhalené tělo. Byla opravdu velmi něžná a její plynulé pohyby mi přinášely slastný pocit.

Netrvalo dlouho a došlo k tomu, s čímž jsem tak trošku počítal, ale zároveň jsem se toho i obával. Můj ocas začínal pomalu, ale zcela viditelně nabývat na rozměrech a během chvilky to byl zase ten starý dobrý obrovský klacek, který již přivedl k šílenství nejednu mladou děvu. Pavla na sobě nedala téměř nic znát a dále se sklopenou hlavou pečlivě omývala moje tělo, přičemž se velmi obezřetně vyhýbala mému ztopořenému údu. Trochu jsem se styděl, ale vzrušení, které mne celého zaplavilo bylo mnohem silnější než jakýkoliv pocit trapnosti. Když Pavla dokončila svoji práci, cítil jsem jak se ve mně bouří všechno to obrovské množství semene, které se ve mně nashromáždilo během těch uplynulých necelých třech týdnů nedobrovolného sexuálního půstu. Když mne Pavla utřela dosucha a chystala se již opustit pokoj, vypravil jsem ze svého hrdla něco, o čemž jsem byl přesvědčen, že bych se toho nikdy ani v těch nejtajnějších snech neodvážil. „Sestřičko…..“. „Ano?“, zeptala se tiše a podívala se na mě. „Můžu Vás o něco poprosit?“ „Jistě, od toho jsem tady“, odpověděla a po tváři se jí opět rozlil ten sladký úsměv. Trvalo věčnost než jsem se odhodlal pokračovat. „Já, já……..jsem strašně moc vzrušený, jestli mi rozumíte a už skoro měsíc jsem nebyl s žádnou dívkou. Já vím, že je to ode mne velká troufalost, ale…………..vy jste tak nádherná.“ Pavla mlčky stála a dívala se na mne těma svýma čokoládovýma očima. A tak jsem dokončil, co jsem nakousl. „Mohla byste mi ho vyhonit?“
V pokoji se rozhostilo ticho a její andělský obličej se během pár vteřin zbarvil úplně celý do rudého odstínu. Stála tam nehybně mezi postelemi se sklopenou hlavou a pak se stalo něco, co jsem čekal snad ze všeho nejmíň. Po jejích zčervenalých tvářích se začaly koulet velikánské slzy a vzápětí Pavla skryla svůj obličej do dlaní. „Proč pláčeš?“, zeptal jsem se tiše a nejněžněji jak to jen šlo a přišlo mi v tu chvíli zcela přirozené, že jsem tomu krásnému stvoření vzlykajícímu nedaleko mé postele přestal vykat. Pavla si otřela uslzené oči papírovým kapesníčkem a opatrně usedla na okraj vedlejšího prázdného lůžka. „Já jsem ještě nikdy nebyla s žádným klukem,“ řekla skoro šeptem a pak se mi konečně po dlouhé době podívala do očí. Byla v tu chvíli tou nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy spatřil. Připadalo mi to neskutečné. Mohlo jí být tak sedmnáct, možná osmnáct, byla nepopsatelně přitažlivá, ale přesto jsem byl v tu chvíli stoprocentně přesvědčen o tom, že mluvila pravdu. „Pojď sem“, řekl jsem něžně a uvolnil jsem jí dostatečný kus místa na mé posteli.
Když usedla vedla mě, vzal jsem její štíhlou ruku a položil jí na můj stále ztopořený ocas. Vedl jsem její dlaň a ona mi ho pomalu a nesměle začala honit. „Chci, aby ses na to dívala“, řekl jsem, a Pavla poslušně zvedla sklopenou hlavu a upřela svůj pohled na mého, díky jí, teď již opět obrovského čuráka. Věděl jsem, že se jí to líbí a i když měla stále úplně červené tváře, cítil jsem, jak s každým dalším pohybem ruky získává na jistotě. Zatímco Pavla zpracovávala mého naběhlého krasavce, vyhrnul jsem jí bílou uniformu až skoro do pasu a pomalu jí až ke kotníkům stáhl krajkové kalhotky. Neřekl jsem nic a Pavla sama roztáhla svá krásná stehna. Když jsem jí poprvé prstem zavadil o pošťeváček, trhla sebou a hlasitě vydechla. Na chvíli přestala honit můj klacek, ale po chvilce, ještě s větší intenzitou pokračovala. Když jsem pak za okamžik pomalu zasunul poprvé svůj prst do její úzké, dosud nedotčené kundičky, musel být její výkřik slyšet až na opačném konci nemocnice. „Je to nádherný“, pronesla se zakloněnou hlavou a pohybem v bocích začala vycházet mým prstům vstříc. Pavla dávala hlasitě najevo svoje pocity a já ucítil, že již dále nedokážu odolávat kouzelnému stisku jejích dlaní. „Dívej se…“, stačil jsem ještě v poslední chvíli vykřiknout a pak už se z mého k prasknutí plného přirození začaly hrnout neskutečné přívaly hustého semene. „Pane bože!“, vyjekla Pavla, když její obličej zasáhly první dva prudké výstřiky, které jí teď stékali po tvářích, podobně jako ještě před chvílí ty velké slzy. Mé zdaleka ještě nefungující plíce se statečně rvaly s dozvuky nejbouřlivějšího orgasmu mého života, ale strach z následků jakékoliv fyzické námahy jakoby v tu chvíli zmizel kamsi do nenávratna.
Ještě té noci jsem Pavlu připravil o panenství a celý zbytek mého pobytu v nemocnici odsloužila tolik nočních služeb, co za celý předchozí rok dohromady.