Vzdala jsem se sexu

Vzdala jsem se sexu

 

Přestože jsem sex opravdu milovala, endometrioza všechno změnila.

 

Kruté utrpení mi znechutilo intimní život natolik, že jsem se rozešla s přítelem a sex můžu mít jen tehdy, když se jednou za čas opiju...

Miluju sex. Už od té doby, co jsem pronikla do tajů erotiky, jsem se stala závislou. Ne že bych střídala partnery víc, než by bylo únosné, ale prostě jsem nikdy moc nedostatkem netrpěla. Buď jsem měla přítele, a když zrovna žádná láska nebyla na obzoru, byl po ruce někdo, koho jsem nazývala dobrým kamarádem, se kterým jsem si příležitostně užívala.

Můj poslední vztah byl na sexu v podstatě založený. Byl to kamarád, nikdy mě nenapadlo, že by mohlo k něčemu dojít, pak jednoho osudného večera na party se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Ještě ten večer jsme spolu skončili v posteli.

Nemohla jsem si pomoct. Po té první společně strávené noci jsem v tom byla až po uši. Nakonec se z toho vyvinul skoro čtyřletý vztah. První dva roky jsme doslova prosouložili. Byl nenasyt­ný, vynalézavý a oba jsme si to užívali.

Nenápadný začátek

Ani nevím, kdy přesně to začalo. Ležela jsem po sexu v posteli, kouřila cigaretu a najednou mě píchlo v podbřišku.  Udělala jsem z toho vtip, že si budu muset najít méně vyvinutého partnera.  Jenže se to začalo opakovat. Začala jsem mít velmi bolestivou menstruaci a postupně mě to začalo bolet i při sexu.

Za měsíc jsem se rozhodla jít ke gynekologovi. Ze zlou jsem se potázala. Když jsem mu poněkud ostýchavě oznámila, že mě bolí sex, pohrdavě se na mě podíval a oznámil mi: „No, jinak byste ani nepřišla, že? Nic vám není, nebuďte paranoidní.“ Odešla jsem domů a v hlavě mi zněly nadávky nejhrubšího kalibru.

Večer při dalším sexu mě to opět bolelo. Takže druhý den jsem si našla nového gynekologa. A hned se k němu objednala. Za měsíc jsem jich obešla pět. Nikdo nic neviděl ani na ultazvuku, ani při jiném vyšetření.

Bolest mě ničila

Začala jsem propadat depresi, bolest při sexu se neustále opakovala, někdy už se změnila v dosti neúnosnou. Často jsem jen po sexu ležela schoulená do klubíčka a dokola si omílala slova všech doktorů, že mi nic není. Neustále jsem to rozebírala s kamarádkami, s matkou, ta zase se svými kamarádkami, až se nakonec tento ženský sněm shodnul na tom, že to je psychická záležitost, že z bůhvíjakého důvodu mám problém se při sexu uvolnit a bolestí mi to moje mysl dává najevo.

Začala jsem se sexu vyhýbat. Sebemenší pohlazení či náznak, že by mohlo něco být, jsem okamžitě bojkotovala. Přítel si začal myslet, že mám někoho jiného, a proto s ním nechci spát. Nikdo mi nevěřil, jen já věděla, že jakmile podlehnu  jeho svodům a budu doufat, že tentokrát mě to bolet nebude, stejně nakonec skončím schoulená se slzami v očích. Nevzdala jsem se. Našla jsem si dalšího doktora a na kontrole mu vysvětlila situaci. Rozhodl se pro okamžitou laparoskopii. Měl podezření na endometriozu.

Byl první ze všech lékařů, u kterých jsem byla, kdo přede mnou vyslovil tento název. Termín operace se rychle přiblížil. Nikdy jsem v nemocnici nebyla, takže jsem v den nástupu na lůžkové oddělení byla vcelku hysterická. Po probuzení na jipce mi lékař oznámil, že mám opravdu endometriozu, nemoc, při které se části výstelky dutiny děložní, které nevyjdou při menstruaci, uhnízdí mimo dělohu a pak rostou.

Doktor se na mě usmál a řekl: „Nechápu, jak jste mohla fungovat. Ale všechno bude v pořádku slečno. Uděláte si šestinedělí, a až se vám ranky zahojí, všechno bude jako dřív.“ Usmála jsem se na svého miláčka, který mi přinesl nádhernou kytku, a těšila se, až se tak stane. Až přijde domů z práce a já už se nebudu moct dočkat a rovnou v chodbě na něj skočím.

Beznadějná operace

Jenže to jsem se spletla. Šest týdnů ute­klo jako voda, a když už jsem se k vy­tou­ženému okamžiku konečně dostala, pocit byl stejný. Stále ta tupá děsná bolest. Rozhodli jsme se počkat, asi se mi to špatně hojí, tak si musíme dát ještě chvíli na čas. Jenže takhle to šlo stále dokola.

Po půl roce jsem  s brekem seděla v ordinaci na gynekologii a dožadovala se odpovědí a výsledků. Opět jsem šla na laparoskopii. Znovu jsem měla několik ložisek usazených v dělo­ze, opět jsem měla dodržet šestinedělí. Přítel trpěl se mnou. Bylo mi mizerně.

Nekonečný boj

O endometrioze jsem si přečetla kde co, takže jsem moc dobře věděla, že existuje několik druhů a ne všechny jsou tak tragické. Ale i to, že 50 % žen pak nemůže mít děti, a to, že špatný sexuální život už můžete mít navždycky.

Na různých internetových diskuzích jsem se dočetla tak strašlivé věci, že jsem začala propadat depresím, byla jsem nepříjemná, pořád unavená a navíc jsem se začala hádat se svým přítelem. Po třetí operaci jsem se s ním rozešla. Nemohla jsem mu už dát to, co potřeboval. Byla jsem ze všeho tak vystresovaná, že mě podbřišek začal bolet už jen při pohledu na něj.

Dnes jsou to tři roky od první operace. Celkem jsem byla na laparoskopii čtyřikrát. Vždycky doufám, že to bude naposledy. Rok jsem sama. O chlapy nemám zájem. Sem tam se mi zasteskne a já si někde vyrazím s některým ze svých starých postelových kamarádů.

Když se opiju, jde to. Ale stejně je ta bolest pořád se mnou. A už bude navždycky. Což je dost frustrující. Můj terapeut ovšem říká, že brzy už to bude lepší. Že se s tím naučím žít. Já ale nevím. Půjde to?

Zákeřná diagnóza ničí životy

Název endometrioza je odvozen o latiského slova endometrium, což znamená výstelka dutiny děložní. Při této nemoci se částečky endometria nacházejí mimo dutinu děložní a to nejen v oblasti pánve, ale mimo slezinu a srdeční sval kdekoliv.

Nejčastěji se onemocnění projevuje bolestivou menstruací, dlouhodobými bolestmi v podbřišku, bolestí při pohlavním styku a někdy i přítomností krve v moči. Touto nemocí přitom trpí zhruba 20 % žen, přičemž 50 % z nich je neplodných.

Záleží na typu endometriozy. Ložiska se mohou usazovat v podbřišnici, na vaječníkách, v přepážce mezi pochvou a konečníkem a uvnitř děložní svaloviny.