Jsem lesbička a chci s partnerkou dítě.

Jsem lesbička.

Se svou partnerkou žiji již skoro deset let – od mých dvaceti a jejich pětadvaceti. A čím jsme starší, tím víc toužíme po dítěti. Je to tak – biologické hodiny jsou neúprosné a dříve nebo později dostihnou každou ženu. Ne že bychom chtěly dítě osvojit. Chceme si pořídit své miminko, které by vzniklo normální, přirozenou cestou. Jelikož jsem mladší, říkáme si, že budu asi vhodnější kandidátka já, protože u mě nehrozí tak veliká rizika. Dárcovský problém nám pomůže vyřešit jeden kamarád, který se, jak v žertu říkáme, „obětuje.“ Samozřejmě si uvědomujeme, kam takové biologické otcovství může později vést, ale doufáme, že to bude v pořádku. Náš kamarád je velice slušný člověk, který si uvědomuje do čeho jde, vše dobře uvážil a uzavřel s námi kamarádskou dohodu, kterou, jak všichni věříme, dodrží obě strany. Jen by chtěl svého potomka občas vídat, i když jako strýček, sám má dvě děti, které mu říkají tatínku, a to mu prý stačí.

Ve fázi úvah a příprav a domlouvání na to nebyl čas, ale teď mně začínají přepadat pochyby.

Je vůbec náš postup morálně v pořádku, když použijeme muže, jen jako dárce spermatu? On pak nebude nikdy otcem. A co když dítě bude chtít otce hledat, není to moc lží najednou?

Nehledě na to, že vlastně budu muset být Heleně (své partnerce ) nevěrná! Ale o tom jsme spolu dlouze mluvily - a i když je mi to nepříjemné, jinak to zkrátka nejde. Tady platí, že účel světí prostředky a rozhodly jsme se, aby to mezi námi nezanechalo nějaké výčitky, že raději se svěříme do rukou psychologa.

Je v pořádku, aby dvě ženy spolu vychovávaly dítě? Když se to prostě stane a jedna z žen si s sebou přivede dítě z předcházejícího vztahu, to je naprosto v pořádku. Nic jiného se dělat nedá. Ale naše cílené rodičovství je přeci jen trošku něco jiného, i když pro to dítě je výsledek asi stejný.

Také si říkám, že spousta lidí, kteří mají děti, se o ně pořádně nestarají, nebo dítě vyrůstá jen z jedním rodičem. Taky vím, že spousta svobodných žena si nechala udělat dítě jen pro sebe, protože chtěly dítě a ne chlapa. A to se každému zdá v pořádku.

A my chce být dvě na jedno dítě, dát mu veškerou lásku a péči.

Tak proč bych kvůli tomu měla mít obavy? Vím, že to bude nejmilovanější miminko na světe. Ale obavy mám. (Je mi jedno, že mě odsoudí sousedé, nebo cizí lidé. Rodina stojí plně na naší straně, babičky a dědové se hádají o hlídání.) Nedokáži je úplně definovat, je to pocit, že něco neděláme správně. Možná je to ta věc, kterou nám nevědomky vnutila naše výchova – že dítě má vzniknout z lásky. Nebo se prostě jen bojím toho, že odteď bude všechno jinak, nové a že na to nejsem připravená? Nevím.

Jak na moje otázky nahlížíte vy? Jaké jste měly pocity, když jste pořizovaly miminko? Mám normální strach ženy? Nebo jsme s partnerkou při naší touze po dítě překročily čáru?

Děkuji za vaše názory.

Copak by jste jí poradili Vy ?