Klubů pro gaye je v Praze několik a najdeme je i v Ostravě a Brně, lesby nikde svůj podnik nemají. Zajímavé také je zadat si slova lesba či lesbička do internetového vyhledávače. "Vyjedou vám převážně odkazy na porno," říká Barbara Hacsi, která v České televizi moderuje magazín Q a pořad Gate v Expresradiu. "Zpravidla se na internetu objeví dvě prsaté blondýny s dlouhými gelovými nehty, které si spolu krátí čas při čekání na chlapa. Mimochodem, v lesbické komunitě s umělými nehty nepochodíte, jsou nepraktické, ale to bychom už zacházeli do velkých intimností."

Když jsem si s ní domlouvala schůzku, kamarád gay mi radil: "Hlavně neříkej lesbičky, to by tě hnaly." Ještěže jsem ho poslechla, Barbara hned spustí: "Všimněte si slova lesbička, i tím se všechno jakoby zlehčuje. Neznám holku, která by o sobě řekla, že je lesbička. To slovo vůbec nepoužíváme."

Vše potvrzuje další mladá žena, která souhlasila s účastí v naší sondě. Jmenuje se Henrietta, je z Prahy, celé jméno v novinách nechce a říká: "Dříve mi oslovení lesba vadilo. Připadalo mi drsný. Teď ho používám zcela automaticky, kdežto lesbička mi přijde infantilní."

Barbara má nakrátko sestříhané vlasy, černé sako a na klopě placku s nápisem I love my penis. Sedíme s její kolegyní Veronikou Nastoupilovou v pražském klubu, z oken je výhled do Dlouhé ulice. Veronika tvrdí, že lesbickou ženu pozná na první pohled, a tak hodnotíme kolemjdoucí: "Co tamhleta? Že by? Ne, to je jen paní v mikině se špatně udělaným melírem..."

Veronika vypráví: "Lesbu poznám podle držení těla i podle toho, jak si sedá. Nikdy nedá nohu přes nohu, naopak je má trochu od sebe. Nakupuje v pánských odděleních. Nosí mikiny značky Bench a velké extravagantní hodinky. Ty jsou poznávacím znamením, máme jich doma několik," vyhrnuje rukáv a předvádí ty svoje pro dnešní den. "Mám pocit, že na mně musí každý na první pohled vidět, že jsem lesba. Přitom mě ve škole balil jeden kluk a vůbec mu to nedošlo, což nechápu."

Barbara se dobře baví. "Já teda lesbu nepoznám," tvrdí. "Moje přítelkyně nosí blýskavá trička, líčí se a chodí do solárka. Když se dívám, jak jí trvá, než vyrazí ven, úplně mě ten proces fascinuje. Je schopna si s mojí mámou hodinu povídat o vlasech a o oblečení. Vždycky říkám: ideální snacha."

Její přítelkyně je však výjimkou. "Ženským typům moc nevěřím," říká Barbara. "Jsou mi podezřelé, někdy jde o experimentátorky, které vymetají kluby a nevědí, co zkusit."

Shodují se s Veronikou, že málokterá z jejich známých či kamarádek nosí barevné šaty či sukně se vzory nebo kytičkami. Tak jako se s gayi dává do souvislosti růžová barva, k lesbickým děvčatům patří modrá nebo černá, případně bílá. Ale pozor, to neznamená, že jim je jedno, jak vypadají. Potrpí si na značkové oblečení a modní střihy účesů. A když si povídáme o focení, zajímají se, zda jim to bude slušet.

"Jedním z největších klišé kolem leseb je, že chtějí být jako muži a zároveň že muže nenávidí. Je to podobné, jako když si totéž někteří lidé myslí o feministkách," říká Barbara Hacsi.

Mají lesby oblíbená povolání? Gayové se přece nadprůměrně často uplatňují v uměleckých profesích, jsou z nich špičkoví kadeřníci, vizážisté. "Nedá se říct, že by nějaká profese byla typická. Víc je snad novinářek, manažerek, často pracují v reklamě. Znám holku, která řídí tirák," vypočítává Barbara.

"Společné jsou pro ně spíš zájmy. Mají rády kolektivní sporty. Když je v Praze festival s lesbickou tematikou eLnadruhou, sejde se tam i dvacet fotbalových družstev," vysvětluje Veronika.

Milenky? Kamarádky?

Čtyřiatřicetiletá Šárka žije v malém městě nedaleko Opavy, každý den jezdí do Ostravy, kde vede pobočku jedné pražské firmy.

"Být lesbou v Praze a ve slezském maloměstě je pořádný rozdíl," říká, a proto si nepřeje uvádět celé jméno. "Najít přítelkyni skoro nemám šanci. Jsem v práci, domů se vracím pozdě. Seznamovat se přes inzerát mi přijde trapné. Když se dívám na stránky spolku, který sdružuje severomoravské lesby, pořádají samé organizované výlety nebo turnaje. Organizované akce nesnáším. Jsem lesba, ale fotbal fakt hrát s ženskýma nemusím," říká.

A tak své zaměření tají. "Ano, na začátku jedenadvacátého století to je poněkud směšné, ale raději s kolegyněmi nadávám, že slušní chlapi vymřeli, než bych se přiznala. Taky si nejsem jistá, zda je vhodné, aby se to v práci o mně vůbec rozneslo. Šéfuju více lidem, potřebuju mít autoritu. I máma si dodnes myslí, že mám prostě smůlu na mužské. Že nejsem typ, který se jim líbí," tvrdí.

Což je zvláštní věta. Šárka je štíhlá, má sportovní postavu, krátké blond vlasy a v bílých džínách a proužkovaném triku vypadá dobře.

"Neviditelnost leseb je do jisté míry dána tím, že ženy řeší spoustu bariér v kariéře a je pro ně obtížnější prosadit se. Říct ještě k tomu, že jsou lesby, možná mnohým připadá jako dvojnásobné ztížení situace," míní Aleš Rumpel, ředitel festivalu Mezipatra s filmy s gay a lesbickou tematikou.

"Je paradoxní, že Česko, odkud pochází největší světová lesbická ikona Martina Navrátilová, nemá známou lesbu. Teď se to trochu změnilo s Anetou Langerovou, která se však nemíní stát jejich představitelkou. A to je samozřejmě její věc. Na druhé straně podobné ikony jsou důležité. Pro lidi, kteří si sami sebe potřebují definovat, i pro ty, kteří mají zkreslené představy. Na konkrétních úspěšných lidech pak vidí, že nejde o exotické promiskuitní bytosti, jak si někdo představuje."

"Je to podobné všude ve světě," říká gay aktivista Jiří Hromada. "Gay hnutí existovalo už patnáct let, když se pomalu začaly přidávat ženy. U nás už fungovalo třicet pět různých mužských organizací, ale lesby jich měly jen pět. Nemají potřebu se zviditelňovat."

Když mezi Češkami hledáme ženy, které svůj vztah k ženám netají a jsou veřejně známé, přece jen je najdeme. Svatava Antošová píše básně s lesbickou tematikou, Markéta Navrátilová založila vydavatelství LePress, které vydává knihy jen pro lesby. Petra Ušelová je úspěšnou scenáristkou. Velký zájem vzbudil například film Pusinky podle jejího scénáře nebo epizoda z cyklu Soukromé pasti, v níž Zuzana Norisová se Zuzanou Stivínovou představovaly ženy, které se do sebe zamilovaly a způsobily si tím slušnou společenskou sebevraždu. Další ženy provozují internetové stránky pro lesby a seznamky.

Je v nich hodně inzerátů, které naznačují, že pro ženu, které se líbí ženy, je dost těžké najít tu pravou. Nejčastěji se seznamují právě přes seznamky, případně na akcích lesbických spolků.

"Počítat s tím, že potkám partnerku náhodou na ulici nebo na koncertě v klubu, je u lesby matematicky vzato velmi nepravděpodobné," tvrdí dvacetiletá Jana, která chce zůstat v anonymitě. "Ale docela mě baví dělat oči v klubech na různé holky. I když na první pohled poznám, která je hetero a která lesba, líbí se mi, jak heteračky neví, co si myslet. A některé se chytají, to jsou ty sběračky zkušeností. Jenže to nejsou lesby, to jsou vymetačky večírků."

Jak takové namlouvání probíhá? "Stejně jako mezi klukem a holkou. Některé páry hned skočí na sex, jiné spolu týdny chodí na kafe, než se chytí za ruku. Výhodou je, že mezi holkami, tím myslím heteračky, není nic divného, když jedna druhou pohladí, upraví si vzájemně oblečení, chytí se za ruku. To dělají i kamarádky. Když to udělá kluk klukovi, je jasné, že jde o gaye. Vztah dvou holek na první pohled není tak čitelný. Ostatně, i náš sex je vlastně mazlení, ne drsné praktiky," říká Jana.